Jedno mrazivé zimní ráno dostal tatínek malé Natálky nápad. Protože jeho dcera dostala k Vánocům brusle na led, po kterých tolik toužila, půjdou si je dnes spolu vyzkoušet. Jezero zamrzlo a byl ten pravý čas naučit se bruslit.
Natálka se ale bála. I když to byl její sen, nikdy předtím na ledě nebruslila – jen na kolečkových bruslích před domem.
„Můžeme vyrazit?“ zeptal se tatínek, když Natálka dopila horké kakao.
Natálka přikývla, i když v sobě cítila obavy. Pořádně se oblékli a vyrazili do nedalekého parku, kde bylo zamrzlé jezero. Na ledě už bruslily veselé skupinky dětí i rodičů. Někteří dokonce hráli hokej.
Natálka nesměle pohlédla na své nové, lesklé, bílé brusle. Byly mnohem větší než její boty a ona si nebyla jistá, jak se na nich udrží. Tatínek jí pomohl s bruslemi a spolu vkročili na lesklý led. Když ji držel za ruku, cítila se bezpečněji.
„Jen mě nepouštěj, jinak určitě spadnu!“ prosila Natálka, celá roztřesená strachy.
Tatínek se usmál:„Neboj se, nepustím tě. A když spadneš, tak se prostě zase zvedneš. To je normální, když se to teprve učíš.“
Natálka se nesměle pousmála. Vždyť kolem ní bruslily i menší děti – a jí už je devět, to přece zvládne!
S každým krokem se na hladkém ledu cítila jistější. Tatínek ji vedl a ona šla za ním. Jemu to šlo snadno, ona spíš dupala jako malý slon.
Po několika kolech ji tatínek chytil už jen za jednu ruku a couval před ní, přitom ji naváděl. Natálka získala rovnováhu a najednou jí to šlo samo.
„Podívej, tatínku! Já bruslím! Už mi to jde líp!“ smála se radostně – a vtom spadla přímo na zadek. Oči se jí zalily slzami.
„Nikdy mi to nepůjde jako tobě!“ řekla rozzlobeně.
Tatínek se zasmál a setřel jí slzy z tváří.
„Musíš překonat strach, Naty. Padání k učení patří. Vstaň, zkusíme to znovu,“ povzbudil ji.
Natálka se zvedla, chytla ho za ruku a zkoušela to dál, nevzdávala se. Tatínek se kolem ní točil jako sněhová vločka ve větru.
„Už ti to jde skvěle!“ zvolal vesele, když Natálka opět nabrala odvahu.
Usmála se a upravila si huňatou čepici. S každou zatáčkou se cítila volněji, skoro jako by létala. A když konečně pustila tatínkovu ruku a bruslila sama, byla na sebe pyšná.
Vždyť to vůbec není tak těžké – je to jako kolečkové brusle, jen na ledu, pomyslela si.
„Dokázala jsem to! Bruslím sama, úplně sama!“ zvolala radostně a podívala se na tatínka.
A tak spolu bruslili po zamrzlém jezeře. Natálka sice ještě párkrát upadla, ale už jí to nevadilo. Oprášila si kolena a jela dál – přece strachu nedá šanci vyhrát.
Tak Natálka překonala strach a s pomocí tatínka se naučila bruslit. Každý další den jí to šlo o něco lépe.
