Byl nádherný slunečný den a liška Ryška se vydala do lesa na procházku. Inu, i dnes se asi chystala někoho napálit. Jak si tak kráčela, začala mít hlad. Myslela si, že když se trochu napije z potůčku, zažene tím hlad, ale marně.
Ryška tedy šla dál, natrhala si pár malin z keřů, jenže ty její žaludek nadlouho nezasytily. Nakonec došla až na louku, kde stála překrásná jabloň, na níž rostla šťavnatá, červená jablíčka.
Dívala se na ten strom a přála si dát si aspoň jedno jablko, jenže rostla příliš vysoko a spadaná jablka kolem už byla shnilá. A tak si lehla pod strom a čekala, kdo půjde kolem, aby od něj ta pěkná jablka získala. Po nějaké době šel okolo medvěd.
„Ahoj, medvěde, jaký je dnes krásný den. A podívej, co jsem našla. Jaká chutná jablíčka! Už jsem jich pár snědla. Měl bys je také ochutnat,“ řekla a medvěd si strom prohlédl.
„No ano, za zkoušku nic nedám, když ti tak chutnala,“ odpověděl medvěd. Jak lezl na strom, zatřásl jím a jablka padala jedno za druhým. Vychytralá liška je všechna pochytala, a než medvěd slezl ze stromu, utekla a schovala se za skály, kde všechna jablka snědla. Potom ji sice bolelo břicho, ale tak chutná jablka prý ještě nikdy nejedla.
Když naštvaný medvěd odešel a přestal hledat lišku, která mu utekla i s jablky, vydala se domů. Tam si s plným břichem lehla a spala až do druhého dne. Probudila se až kolem poledne a znovu dostala chuť na ta výborná jablka, která včera na louce našla. Bávala se, jestli tam znovu nebude medvěd a nebude chtít pomstu, ale nakonec se rozhodla, že tam přece jen půjde zkusit štěstí.
Dorazila na louku – medvěd nikde, ale zjistila něco jiného. Skoro všechna jablka už včera snědla, některá poničila noční bouřka a na stromě zůstalo viset už jen poslední jablko. I tak po něm zatoužila. Jenže koho přemluví, aby jí pomohl? Koho zase napálí?
Zrovna kolem cupital zajíc, vesele si to mířil k nedalekému poli.
„Ahoj, zajíci, podívej, jaké krásné jablko. Červené, šťavnaté. Našla jsem ho první, ale nedokážu se k němu dostat. Nevyšplhal bys na strom? Pak bychom se o něj rozdělili,“ snažila se ho přemluvit liška.
Zajíc však nebyl hloupý a řekl:
„Tohle ti mám věřit? Copak jsem se zbláznil? Určitě to jablko sníš celé a mně nic nenecháš.“
„Ale zajíčku, ty nevěříš lišce Ryšce? Já chci být tvoje kamarádka. Řekni, co mám udělat, abys mi věřil?“ vyptávala se liška.
Zajíc se podrbal za uchem.
„Pomůžeš mi nasbírat mrkev na poli, kam se chystám. Když mi pomůžeš, cestou ti to jablko ze stromu utrhnu,“ řekl.
Lišce se sice nechtělo, ale řekla si, že medvěda už přelstila a zajíc se jen tak obelhat nedá.
Šla tedy se zajícem na pole a pomohla mu nasbírat tolik mrkve, kolik unesl v batůžku na zádech.
„Dobře tedy, liško, ty jsi pomohla mně, já pomohu tobě,“ řekl zajíc a společně se vrátili ke stromu.
Zajíc si však na lišku vymyslel plán. Vylezl na strom a zatímco liška čekala na jablko, hodil jí ho rovnou na hlavu. Lišku to omráčilo a zajíc ani na chvilku neváhal. Šikovně seskočil ze stromu, popadl jablko a skákal rychle pryč.
„Stejně by ses nerozdělila, ty lakomá liško! Medvěd mi o tobě vyprávěl!“ křičel zajíc při odchodu a liška zůstala hladová.
Kdyby byla medvěda nenapálila a nesnědla všechno najednou, nezůstala by hladová a měla by i kamarády.
