Jednoho sobotního rána se Daník s tatínkem chystali na cestu k dědečkovi, který bydlel v malé vesničce kousek za Prahou. Daník už cestu dobře znal. Nejdříve pojedou tramvají na Václavské náměstí. Pak půjdou pěšky směrem k Národnímu muzeu a soše svatého Václava, o kterém se učili ve škole.
V muzeu se byli také podívat, na konci první třídy, vzpomněl si Daník, když procházeli kolem. Nejvíc se mu líbil vycpaný mamut a výstava o životě v pravěku. Těšil se, že se tam zase někdy půjdou podívat.
Tatínek mu připomněl, že musí pokračovat po červené trase metra. Daník už věděl, že metro jezdí po třech barevných cestách – červené, žluté a zelené. Po žluté jezdil do školy. Po zelené jednou jeli do nemocnice. Ale teď museli po červené na stanici Roztyly. Je tam hodně paneláků a hlavně autobusové nádraží, odkud jezdí za dědečkem.
Zmizeli pod zemí a zamířili na jezdící schody. O víkendu byla Praha plná turistů a nástupiště bylo doslova přecpané. Daník si všiml dvou revizorů, jak kontrolují jízdenky. Jeden z nich zrovna huboval cestujícího, který měl propadlý lístek. Pevně se držel tatínka, aby se v tom návalu cestujících neztratil.
„Tati máme jízdenku, že jo?“ zeptal se. „To víš, že ano,“ řekl tatínek. „Mám u sebe naše kartičky, které slouží jako jízdenka po celé Praze.“
„A máme je nabité?“ znovu se ujišťoval Daník, jelikož si všiml dalšího revizora. „Máme je na celý rok,“ řekl s jistotou tatínek. Revizor je sice nezastavil, ale Daník byl rád, že z něj není černý pasažér. Nedočkavě vyhlížel, až se metro vynoří z temného tunelu. Spolu s nimi pak nastoupilo plno lidí. Nebylo ani možné pohodlně stát, natož si sednout.
Tatínek se držel tyče připevněné u stropu a Daník se držel jeho nohy. Na nic jiného totiž nedosáhl. Cesta metrem se mu vždy líbila, ale v přecpaném metru to nebylo dvakrát příjemné. Někdo mu šlápl na nohu, jiný do něj vrazil batohem a další ho ještě víc přimáčkl na tatínka. Nemohl se dočkat, až vystoupí. V hlavě si počítal, kolik stanic ještě zbývá. Kvůli hluku ani pořádně neslyšel, ve které stanici metro zrovna stojí. A tak se stalo, že se tatínek dal najednou do pohybu a zamířil ke dveřím. Daník se ho snažil následovat a držet za ruku. Ale nebylo to vůbec snadné. „S dovolením, pardon, vystupuji,“ opakoval, ale lidé jeho prosby vůbec nevnímali. Zastoupili cestu a úplně ho od tatínka odřízli.
Najednou se dveře zavřely, tatínek byl venku a Daník stále uvnitř. Metro se rozjelo a zmizelo ve tmě. „Co teď?“ naříkal Daník a začal se trošku bát. Pár cestujících si ho zvědavě prohlíželo. Konečně se metro trošku uvolnilo a mohl se posadit na volné sedadlo. Rozhodl se, že pojede na konečnou. Tam mu snad někdo pomůže. Uvědomil si, že teď je opravdový černý pasažér. Jeho jízdenku má přeci tatínek. Představoval si, jak ho čapne revizor a půjde do vězení. To bude ostuda! Ale žádného revizora naštěstí nepotkal.
Metro dojelo do poslední stanice nazývané Háje a všichni museli vystoupit. Daník však seděl dál a přemýšlel, co bude dělat. Za chvilku ho našel řidič, který kontroloval soupravu před další cestou. Daník začal vysvětlovat, co se stalo. Jak se ztratil v tlačenici lidí. Že jedou navštívit dědečka. A hlavně že není žádný černý pasažér, jen má jízdenku u tatínka. Hlavně si pamatoval to nejdůležitější. Potřebuje na stanici Roztyly. Řidiče potěšilo, že se Daník v metru vyzná a umí se o sebe postarat. Ztratit se není nic příjemného.
Zavolal svému kolegovi, který měl na starost prodej jízdenek ve stanici Roztyly. Jen co zmínil Daníka, kolega potvrdil, že ho tatínek hledá. Podle popisu je to osmiletý Daník Novák, má hnědé vlasy a tmavěmodrou mikinu. Všechno sedělo a kolega byl rád, že má pro tatínka dobrou zprávu. Domluvili se, že řidič, který Daníka našel, ho do stanice přiveze. Za odměnu, že byl tak statečný, si ho vzal k sobě do kabiny, odkud se metro řídí. Počkali na čas odjezdu a souprava se zatím naplnila lidmi. Zaznělo „ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají“ a metro se rozjelo. To byla paráda! Daník se cítil jako na horské dráze, která jede do neznáma. Užíval si rychlost a míhající se světla. Stál vedle řidiče a pevně se držel, když metro na kolejích zadrncalo. Projeli přes stanice Opatov, Chodov a už tu byly Roztyly. Tatínek čekal na nástupišti a nevěřil svým očím, když viděl Daníka vycházet přímo od řidiče. Poděkovali za pomoc, rozloučili se a metro zmizelo ve tmě. Tatínkovi se ulevilo, že se Daník našel, a měl radost, že si dokázal poradit. Vydali se na zastávku čekat na autobus. Daník líčil tatínkovi, jak to vypadá v kabině u řidiče. A nemohl se dočkat, až o svém dobrodružství poví také dědečkovi.
