V den, kdy si měli žáci převzít pololetní vysvědčení, Pepíka neobyčejně silně bolel žaludek. Nebo že by to bylo spíše svědomí? Svým rodičům totiž neřekl, že z matiky bude mít čtyřku. Všelijak se vymlouval a chtěl, aby ho rodiče nechali doma. No ti nesouhlasili. Jen ať pěkně jde pro vysvědčení a pak po obědě půjdou k lékaři.
Pepík kapituloval a vydal se do školy, převzal si vysvědčení a vyslechl si domlouvání paní učitelky. Prý se musí více snažit, více počítat a méně myslet na hlouposti. Prý si zde čtyřku může na konci roku opravit. Jenže co z toho? Nařezáno dostane teď. A možná mu vezmou i mobil. A možná mu zruší fotbal a seženou doučování. Samé strašné věci!
Jak tak Pepík kráčel domů, nejpomaleji, jak to jen šlo, přemýšlel nad tím, jak by bylo fajn, kdyby domů vůbec nedošel. Rodiče by se o něj báli, vyhlásili by pátrání a na čtyřku z matiky by si ani nevzpomněli. Schoval se tedy do staré, rozpadlé budovy na konci vesnice a čekal.
Hodiny se vlekly. Byla mu zima. Byl hladový. Nudil se. Kdy ho začnou hledat? A kdy už budou dost vystrašení na to, aby mu všechno odpustili? Pepík čekal a čekal. Najednou se z místnosti ve druhém patře ozvaly zvláštní zvuky. Pepík se polekal a vzpomněl si na pohádky, které slyšel od svých spolužáků, o tom, že zde straší. Vylekal se, vyběhl z budovy a utíkal domů. Ani výprask, ani týden bez mobilu, ba ani doučování z matiky není tak hrozné, jako se nechat sežrat strašidly.
Do domu vběhl zadýchaný a vystrašený. Podíval se na hodiny a zjistil, že tam nebyl ani půl hodiny. Jasně že ho rodiče nehledali, nebyli dokonce ještě ani doma z práce. A tu se Pepík plácl do čela. Školní taška s vysvědčením zůstala tam!
