Když se narodil na Českém Krumlově malý Petřík, všichni se radovali. Rodiče pořídili miminku ty nejlepší chůvy, které byly k sehnání, aby se o děťátko staraly ve dne v noci. Malý Petřík však v postýlce nechtěl spinkat, plakal v ní, a tak ho musely služebné často nosit a kolébat v náručí. Není se čemu divit, že byly brzy všechny unavené a usínaly u dveří pokoje vsedě na židli, některé dokonce rovnou vestoje.
Jednou v noci se ozval opět dětský pláč. Ospalá chůva zvedla hlavu, užuž se chtěla zvednout a jít k Petříkovi, když tu pláč náhle utichl. „Zase usnul,“ pomyslela si a usnula také. Další dny si i ostatní služky všimly, že Petřík v noci přestal plakat a volat je na chování. Přitom přes den v postýlce spát stále nechtěl. Nikdo netušil, co je to za záhadu.
Až jedna služka se rozhodla v noci podívat do dětského pokoje, jak chlapeček spinká. Jakmile vešla do pokoje, zůstala stát jako solný sloup. Uviděla tam bílou paní, téměř průsvitnou ženu v bílých šatech a závoji, jak sedí vedle kolébky a houpá v ní malého Petříka.
„Co tady děláš, ženská?“ osopila se na ni.
„Jmenuji se Perchta z Rožmberka. A vy chůvy se o to dítě velmi špatně staráte.“
„Jsme unavené. A v noci chlapec spí,“ hájila se chůva.
„Spí? Kdyby mne nebylo, proplakal by celou noc.“
„Kdykoli zapláče, běžíme k němu. Tak nás přestaň hanět, osobo. A jdi pryč od Petříka.“
„Je to dítě z mého rodu. Všechny takové budu navždy ochraňovat. Ale když si přejete, abych odešla, slibuji, že už mě tu nikdy neuvidíte.“ S těmi slovy bílá paní zmizela a skutečně se už nikdy neukázala.
Když Petřík vyrostl, nechal si tuto pověst vyprávět. Stará chůva si dokonce přesně pamatovala, kde stála kolébka a kterou zdí bílá paní zmizela. Petr dal na tom místě kopat, sám ani nevěděl, co tam chce najít. Jaké bylo jeho překvapení, když ve zdech svého hradu objevil ohromný poklad. Bílé paní z něj jako poděkování dal namalovat nádherný veliký obraz, na kterém kolébá malé miminko v kolébce, aby se na její dobrotu nikdy nezapomnělo.
Krásná