Jak se Pavlíkovi splnilo přání

Pavlík byl malý kluk, který měl pořád plno práce. Neustále něco vymýšlel. Jednou byl kuchařem a vařil z hlíny a trávy lektvary, podruhé zase rytířem a statečně chránil svůj postavený bunkr. Jeho fantazie a hry neměly konce. Moc rád si na něco hrál. Měl i kamarády, kteří si hráli s ním. A on byl za ně rád. Přesto mu stále něco chybělo. Co to bylo? Poznáš to z příběhu, který ti budu vyprávět.

Stalo se to jednoho deštivého odpoledne. Venku bylo mokro. I když nebyla zima, ven se jít nedalo, protože všude byly kaluže. Pavlík si hrál v pokojíčku s autíčky. Postavil si garáže z kostek, visuté mosty a jezdil se svými auty po celém pokoji. Pavlíkova maminka měla pořád na pilno. Prala, žehlila, vařila a uklízela. Chtěla, ať je doma pěkně čisto, a taky se chtěla o Pavlíka co nejlépe postarat. A jak už to tak bývá, měla jako každá maminka ustavičně něco na práci.

Později odpoledne, právě když si Pavlík dohrál, byla maminka po té vší činnosti unavená a toužila si na chvíli odpočinout. Lehla si tedy na pohovku a koukala se na svůj mobilní telefon. Pavlík za ní párkrát přišel s nějakým nápadem nebo hračkou, ale od maminky pokaždé dostal stejnou odpověď: „Počkej, Pavlíku, za chvilku.“ A tak klučina zase odešel do pokojíčku a přemýšlel, s čím si bude hrát. Věděl, že maminka to nemyslí zle, že je unavená a že si chce na chvíli odpočinout a podívat se na svoje věci. Přesto mu to bylo líto, že nemá na něj čas.

Pavlíka tedy napadlo, co dalšího by mohl dělat. Vzal si tužku a papír a začal psát. Psal svoje tajná přání. Pak dal papír do obálky a strčil ho večer za okno. Doufal, že existuje nějaké kouzlo, víla nebo zkrátka někdo, kdo si to přečte a přání mu splní.

Když nastal večer, maminka přišla dát Pavlíkovi pusu na dobrou noc. A když usnul, maminka si všimla obálky za oknem. Potichu ho otevřela a vzala si psaní do ruky. Četla a četla, až se jí zaleskly oči. Bylo tam totiž napsáno: „Přál bych si, aby si šla maminka se mnou hrát, ať si postavíme spolu hrad. Ať odloží svůj mobil, slibuji ti, vílo, že bych ji nezlobil.“ Když tohle Pavlíkova maminka dočetla, po tvářích jí tekly slzy. Ani netušila, jak moc ji má Pavlík rád a jak moc by si přál, aby si s ním hrála. Rozhodla se tedy, že mu to přání splní.

Na druhý den měla jako každý jiný samozřejmě hodně práce, když ale vše udělala, nevzala si do ruky mobil, nelehla si ani k televizi, ale přišla za Pavlíkem do pokojíku a zeptala se: „Nejdeme spolu postavit hrad?“ Pavlík radostí vyskočil a maminku objal. Byl tak rád. Hned začal skládat kostky na sebe a vysvětlovat mamince, jak má hrad vypadat. Ta si vedle něj lehla na koberec a pozorovala, jak šikovného má doma stavitele.

Pavlík dodnes neví, jak je možné, že se mu přání splnilo. Jestli opravdu existuje víla, která si jeho dopis přečetla. Důležité ale bylo, že se to stalo. A maminka? I když má mnoho povinností doma, od té doby nikdy nezapomíná na to, že čas, který dává svému Pavlíkovi, je ta nejdůležitější práce. A hlavně nejlepší. Tak už víš, co Pavlíkovi chybělo? Přece maminka. I když ji měl doma, nebyla s ním. Teď už tomu tak ale není.