Neposlušný Honzík a dortík

Byla jednou jedna vesnička a v té vesničce byla malá barevná školka. Barevná byla proto, že ji paní učitelky ozdobily různými pěknými duhovými barvami. A právě do této barevné školky chodil malý neposedný chlapeček jménem Honzík.

Ve své školce neměl mnoho kamarádů, protože nikdy neposlouchal a neustále zlobil. Honzíkovou nejlepší a jedinou kamarádkou byla holčička jménem Alička. Blonďatá Alička byla hodná holčička, poslouchala paní učitelku a pokaždé se snažila Honzíka opravit nebo mu pomoci či poradit. Honzík však neposlouchal ani paní učitelku, ani kámošku Aličku. Paní učitelka se mu vždy snažila pěkně vysvětlit, že musí poslouchat. Honzík si však nedal říct.

Trápilo ho totiž, že mu někdo další rozkazuje, poslouchá to přece i doma od maminky a tatínka – tam si ukliď hračky, neutíkej, umyj si ruce… stále totéž. Ani Aličku nechtěl poslouchat a ta z toho byla velmi smutná, ale protože ho měla ráda, nadále si s ním hrála a snažila se mu vysvětlit, že paní učitelku je potřeba poslouchat. V jeden slunečný den si dětičky hrály ve školce na dvoře. Paní učitelka jim dala velmi důležitý úkol. Všem dětičkám rozdala formičky a řekla jim, ať „upečou“ pískový dortík. „Můžeme ho ozdobit i kvítky?“ zeptala se zvědavě Alička. Paní učitelka přikývla a dětičky se pustily do práce. Honzík samozřejmě pracoval vedle své kamarádky Aličky. „Ták a přidáme ještě cukr a čokoládu! A ozdobíme ho kvítky!“ řekla Alička a posypala pískem, jako cukrem, svůj výtvor. Odběhla si ještě na travičku utrhnout žlutou pampelišku, kterou dala na vrch dortíku. Byla velmi chytrá. „Super, Aličko, tvůj dortík vypadá výborně!“ pochválila ji paní učitelka a usmála se.

Honzík se též snažil vytvořit svůj dortík, ale moc se mu nedařilo. Hnědovlasý chlapeček se proto začal zlobit a plakat, že má Alička a ostatní jeho spolužáci krásnější pískový dort. Paní učitelka se ho však snažila nejen podpořit, ale také mu s dortíkem pomoci. „Honzíku, zkus trošku méně písku a takhle si zkus chytit formičku,“ ukázala mu, „a pak to půjde, uvidíš!“ řekla mile Honzíkovi paní učitelka. Honzík však paní učitelku poslouchat nechtěl, rozzlobil se ještě víc a zahodil svou formičku tak nešťastně, že trefil Aliččin dort a ten se celý rozpadl. Alička se rozplakala a utíkala k paní učitelce. Malá holčička byla na svého kamaráda velmi rozzlobená. „Už se s tebou nechci kamarádit! Formičku jsi zahodil a zničil jsi můj dort, a to jenom proto, že neposloucháš paní učitelku!“ zakřičela.

Honzík byl velmi smutný, nechtěl totiž formičku hodit do Aliččina dortíku. Mrzelo ho to. Když se dětičky odebraly do třídy, Honzíka to velmi trápilo. Alička s ním nemluvila a hrála si s jinými dětmi. „Mohu si hrát s vámi?“ zeptal se Honzík smutně Aličky a spolužačky Lucky. Dívky zavrtěly hlavičkami a dál si hrály se skládačkou samy. Paní učitelka poradila Honzíkovi, ať se své nejlepší kamarádce omluví, a on ji poprvé hezky poslechl.

„Promiň, Aličko, já jsem nechtěl… Slibuji, že se už nebudu rozčilovat a budu poslouchat!“ řekl smutně Honzík a otočil se, že jde pryč. Alička vyskočila na své malé nožičky, poupravila si růžové šatičky a objala Honzíka. „Když budeš poslouchat, tak můžeme být zase kámoši!“ řekla vesele a vzala Honzíka za ručičku, aby si šli spolu hrát se skládačkou.

Paní učitelka měla velkou radost, že se chlapeček tak mile omluvil a že jsou znovu kamarádi s Aličkou, taktéž byla velmi ráda, že ji tak hezky poslechl. Od toho dne začal Honzík paní učitelku poslouchat a nejen to, dokonce si našel i další kamarády ve školce, a to jen kvůli tomu, že zlepšil své chování a poslouchal. A tak jeden malý nepovedený dortík a nehoda s formičkou daly Honzíkovi víc, než si mohl přát.