Byl jednou jeden sněhuláček. Byl to moc hezký a radostný sněhulák, který měl všechno rád. Pusu měl vyskládanou do širokého úsměvu z malých černých uhlíků. Na každého, kdo prošel kolem, se usmíval. Děti si kolem něj venku hrály a blížily se Vánoce. Všichni se už moc těšili, jak se večer rozzáří rozsvícený stromeček. Ale nejen na to. Těšili se na uzobávání cukroví, které společně několik posledních dní doma pekli a zdobili. Taky se moc těšili na prázdniny, na koulování ve sněhu, na hraní si dlouho do večera, na ponocování. Prostě byli šťastní.
Na Vánoce se těšili celý rok. Radostí by málem vyskočili až do mraků. Nebo alespoň do stropu. Byl tu ale někdo, kdo tak úplně štastný nebyl. Byla to jedna rolnička. Náš usměvavý sněhulák si všiml, že se válí na zemi v rozbředlém sněhu u kraje cesty. Zeptal se jí: „Proč tady tak ležíš a proč jsi smutná?“
A ona mu odpověděla: „Ztratila jsem se.
Nemám svoji čepičku, na které jsem zvonila. Já ti to tedy všechno povím. Stalo se to tak: já jsem byla na čepičce, ale najednou jsem z ní upadla. Vím jen, že na té čepičce byl krásně barevnou nití vyšitý nápis Veselé Vánoce“. Když jsem se ztratila, tak jsem se snažila najít cestu někam, abych nezůstala venku, víš. Tak jsem šla a šla, až jsem se ocitla tady. Všimla jsem si světýlek na předzahrádce tohoto domečku a dokonce vidím, že uvnitř plápolá oheň v krbu. Tak jsem si řekla, že když budu mít štěstí, tak se mi možná povede dostat se pootevřeným okýnkem dovnitř. Ale jsem už moc unavená.“.
Když to sněhuláček uslyšel, hned jí na to odpověděl: „Já ti pomůžu najít tvou čepičku, na které bylo napsáno Veselé Vánoce. Pojď, vyskoč si na mě. Ještě výš. Tak, to je ono. Hezky až na hlavu. Schovej se pod hrnec, tam ti bude teplo“.
A tak se spolu vydali na cestu. A kudy šli, tudy se ozývalo cinkání, jak rolnička poskakovala hezky sněhuláčkovi pod hrncem. Hned byla veselejší. Co na tom, že hrnec byl děravý. Do kroku si prozpěvovali koledy a bylo jim spolu dobře. To víte, Štědrý den je čas zázraků, tak je možné cokoliv. Dokonce i potkat zpívajícího sněhuláka, kterému něco cinká pod hrncem.
Šli lesem, loukou, poli, až najednou uviděli na nebi zářivý pruh světel, který se ale k jejich velikému překvapení pohyboval. Zůstávaly za ním na obloze různé třpytivé krucánky, které po chvíli zase mizely. Rolničce to bylo celé nějaké zvláštně povědomé a tak začala hlasitě ze všech sil cinkat a oba se sněhuláčkem začali hlasitě volat: „Tady, tady jsme! Tady doleeee.“
Světýlka z oblohy se najednou začala přibližovat a už už slyšeli i svištění a brzdění sání. Ty se ladným pohybem sesunuly až k zemi a zabrzdily těsně před sněhulákem s rolničkou. Sáně byly plné malých vánočních skřítků, kteří dohlíželi na to, aby i zvířátka v lese dostala na Štědrý večer něco malého pro potěšení. Všem skřítkům krásně cinkaly čepičky, jen jednomu ne. Ten, když uviděl svou ztracenou rolničku, hned ji poznal, radostí vyskočil ze saní a připevnil si ji zpět na čepici. Pozvali k sobě i sněhuláka, který se za odměnu mohl proletět vysoko nad krajinou. Byl to jeho tajný sen. O létání ve výšinách vždycky tajně snil, když pozoroval ptáčky, jak sezobou zrní z krmítka vznesou se vzhůru.
Všechno tedy dobře dopadlo a Vy si děti užijte taky krásné Vánoce plné pohody a lásky s těmi, které máte nejraději.
