Žloutek a jeho sen

Bylo jednou jedno malé káčátko. Jmenovalo se Žloutek a žilo u malého jezírka plného veselých rybiček. Od okamžiku, kdy Žloutek poprvé uviděl sluníčko, byl vždycky sám. Pouze mlhavě si vzpomínal na své malé bratříčky a sestřičky. Jeho kamarádkami byly jen malé, hravé rybičky, které mu vždy pomáhaly a všechno ho učily.

Žloutek se naučil plavat i papat a byl velmi chytrý. Svým kamarádům, rybkám, byl za vše velmi vděčný.

Ale jak dny ubíhaly, malé káčátko bylo velmi smutné, celé dny jen leželo u jezírka na zelené travičce, moc mu totiž chyběla jeho rodina, i když si ji moc nepamatovalo. Věřilo a snilo, že je jednou opět potká. Jeho kamarádky rybičky, však nechápaly, co se s ním děje. Žloutek se však nevzdával a každou noc doufal, že svou rodinu zase uvidí, byl to jeho velký sen.

Jednoho slunečného dne, kdy ptáčci vesele štěbetali a honili se po obloze nad průzračným jezírkem, se Žloutek právě koupal v jezírku a myl si svá žlutá křidélka, když vtom zaslechl zvuk. Káčátko nechápalo, co to bylo za zvuk, a hned se otočilo. Za ním se zjevila krásná bílá labuť. Žloutek nevěřil svým očkům. Údivem otevřel malý zobáček a připlul k ní blíže. „Ahoj, já jsem Žloutek, ty jsi tak krásná, kéž bych i já byl takový,“ řekl smutně. Labuť připlula blíže k malému káčátku. „Vždyť i ty jsi krásný, jen jsi ještě maličký, kde máš maminku a sourozence?“ zeptala se překvapeně a očima se dívala po jezírku. „Nevím, co si pamatuji, jsem tady,“ odpovědělo smutně káčátko. Labuť se k němu nahnula a řekla: „Vedle nás za tou vysokou travičkou je další jezírko a to je plné káčátek. Můžu tě tam vzít, jestli chceš.“ Žloutek nevěřil vlastním uším a rychle spěchal ven z vody, aby ho tam milá paní labuť zavedla. „Děkuji vám za všechno, budu vás chodit navštěvovat,“ řeklo káčátko kamarádkám rybičkám. 

Paní labuť vesele vedla Žloutka přes vysokou trávu, kde radostně cvrlikali cvrčc, k dalšímu jezírku. „Hned jsme tam,“ řekla káčátku, které ji následovalo. Když už byli u malého jezírka, které se před nimi vynořilo zpoza vysoké trávy, zjevila se před nimi najednou malá černá kočka. Zamňoukala na paní labuť a už už ji chtěla podrápat, když vtom se rozběhl malý Žloutek a strčil do kočky, která spadla do vody. A kočky přece vodu nesnášejí. Kočka se lekla, rychle utekla z vody a ztratila se v trávě. „Děkuji, že jsi mě zachránil, jsi velmi statečný,“ řekla paní labuť. „Hele, tam máš svou rodinku!“ zvolala vesele a odletěla pryč. „Děkuji za pomoc!“ křičelo vesele káčátko. Jeho sen se splnil. Rychle si upravilo své žluté peří a utíkalo ke své mamince a sourozencům, kteří už běželi směrem k němu. 

Tehdy si Žloutek uvědomil, že není důvod se vzdávat, ale má vždy věřit,v že se všechno povede. I když byl samotný, nakonec se dostal za svou rodinu. Žloutek je stále nebojácné a hravé káčátko a často chodí navštěvovat své kamarádky rybičky či paní labuť. Je jim za hodně vděčný.