Červená čepice

Jednoho dne se malá plavovlasá holčička jménem Patricie vydala do vánočního městečka spolu se svou maminkou. Jak tak kráčely krásně ozdobenými ulicemi, všude bylo cítit horkou čokoládu, voňavý punč či všelijaké sladké dobroty. Třpytivé stánky se hemžily lidmi, kteří nasávali pravou vánoční atmosféru.

„Já bych chtěla horkou čokoládu!“ zvolala Paťka vesele, když spatřila stánek s fontánkou horké čokolády. A tak se spolu s maminkou vydaly k třpytivému stánku, kde paní v mikulášské čepici dělala chutnou čokoládu.

„Dobrý den, dvakrát horkou čokoládu vás poprosím,“ řekla maminka slušně a podala paní penízky. Ta jim s úsměvem podala horký nápoj. Už už se chtěla Paťka napít, když vtom zafoukal silný chladný vítr a z hlavy jí odletěla její prošívaná červená čepice. „Moje oblíbená čepice!“ vykřikla Paťka smutně a dívala se, jak se jí čepice ztrácí kdesi v dálce. Maminka s dcerkou neváhaly a opatrně se s pitím v ruce vydaly čepici hledat. Hledaly a hledaly ji mezi lidmi a stánky, jenže po čepici nebylo ani stopy, jako by se pod zem propadla. „Musíme ji najít,“ řekla holčička smutně a dopila svou horkou čokoládu. Červenou čepici měla moc ráda, měla ji od své babičky.

„Pojď, podíváme se, jestli ji neodnesl vítr ještě tam!“ řekla maminka a vzala dcerku za ruku. Prodíraly se zástupy lidí až k velkému třpytivému vánočnímu stromku, který se tyčil uprostřed náměstí. „Tento stromek plní i ta nejtajnější přání,“ řekla maminka dcerce.

„Prosím, prosím, ať se mi moje červená čepice vrátí zpět,“ přála si holčička pod velkým vánočním stromečkem a ruce svírala v modlitbě. A tu najednou její pohled padl na starého pána, který klečel na kousku deky, opřený o ošoupané dveře a prosil o peníze. Prošedivělý pán držel v rukou malou červenou čepičku a s údivem ji obdivoval, jak se k němu jen dostala. Na hlavě měl děravý klobouk a opravdu toho moc neměl. Holčička neváhala a rozběhla se přímo k němu, maminka jí byla v patách.

„Dobrý den, pane. Vždyť vy jste našel mou čepici!“ zvolala holčička s radostí v hlase. Starší pán se na holčičku nesměle usmál. „Přiletěla přímo ke mně. Na, vezmi si ji nazpět,“ řekl jí pán a s proděravěnými rukavicemi na rukou jí podal její čepici. Maminka i Paťka pánovi poděkovaly a vydaly se zpět k vánočním stánkům. „Mami, viděla jsem, že ten pán toho moc neměl, nemohly bychom mu trošku pomoci? I on mi pomohl a našel moji čepici,“ napadlo najednou malou Paťku. Mamince se ten nápad moc líbil. Jsou přece Vánoce a lidé by si měli pomáhat bez ohledu na to, jací jsou. Maminka a Paťka se vydaly ke stánku, kde prodávali pletené šály, rukavice, čepice a všechno možné. Maminka s Paťkou koupily pár rukavic, čepici a také kousek koláče. Potom se vydaly ke stánku, kde prodávali horký čaj. A pak se vydaly zpět na místo, kde starý pán seděl.

Patricie mu podala čepici a tlusté pletené rukavice a maminka mu podala horký čaj a koláček. „Veselé Vánoce a děkuji za záchranu mé čepice!“ řekla holčička s úsměvem. Starého pána to dojalo. Už dávno mu nikdo nic nedal a všichni ho jen obcházeli a házeli na něj ošklivé pohledy. Tentokrát to však bylo jinak. Holčička i maminka mu darovaly cenné věci a zároveň to nejcennější. Jejich vřelý úsměv a pozornost.

„Děkuji Vám! To je vánoční zázrak,“ řekl starý pán se slzami v očích a obdivoval dary, které právě dostal.

„A na Vánoce buďte v teple!“ zavolala maminka, když od něj odcházely. Holčička mu ještě zamávala a pán se na ně mile usmál a zamával jim zpět. A tak Paťka a maminka udělaly o něco krásnější Vánoce někomu, koho jiní lidé jen obcházeli. A právě červená čepice vytvořila tento neobvyklý zázrak.