Morčátko Mišpulín

4 min. čtení

V jedné hezké zahrádce stála klec. Byla plná hoblin a sena. V té kleci bydlelo morče. Jmenovalo se Mišpulín. Byl to sameček. Měl hnědou huňatou srst, oči hnědé jako čokoládka a byl tuze lenivý. Celé dny jen ležel a hověl si v domečku. Když měl na něco chuť, začal hlasitě pískat. Nejraději prostě jen jedl, spal a převaloval se ve své kleci. A byl pořád těžší a těžší.

Mišpulín bydlel blízko králíkárny. S králíky byl moc velký kamarád. Králíkárna a jeho klec byly blízko sebe. Zahrádka, kde bydlel Mišpulín a králíci, patřila jednomu dědečkovi. Ten se o ně všechny staral, jak nejlépe uměl. A taky hned jak jeho mazlíček zapískal, dal mu nějakou dobrůtku. A Mišpulín pískal často.

Jednou v noci, když už všichni spali, slyšel Mišpulín zvláštní zvuk. Vzbudilo ho to. Byl mrzutý. Po chvíli ale začal být nervózní, co to je za zvuk. Z klece se opatrně podíval na králíky, ale ti tvrdě spali. Mišpulín nastražil své malinké uši a poslouchal, co ho to vzbudilo. Nejdříve slyšel nějaké šramocení. Pak to znělo, jako by se někdo chtěl dostat k nim do zahrady. Jako by se někdo pokoušel přelézt plot.

Po chvíli opravdu uviděl plížit se někoho po jejich zahradě. Mišpulín se ani nehnul a měl strach. Pak si ale uvědomil, že to je zloděj a chce určitě ukrást jeho kamarády králíky. Nejdřív se snažil vstát a rychle přeběhnout klec. Chtěl si ji otevřít a zloděje vystrašit nebo kousnout. Však zuby má velké. Ale když se snažil rychle hýbat, zadýchal se. Nemohl ani pořádně vstát, jak byl přejedený a těžký. V tu chvíli se sám na sebe zlobil, že je tak lenivý a těžký a teď nemůže ani pomoct svým kamarádům.

Nechtěl to ale vzdát, a tak přemýšlel, co udělá. A pak na to přišel. „No jasně, vždyť umím hlasitě pískat. Dědeček mě vždycky slyší až z domu. Musím ho vzbudit i teď,“ pomyslel si. A tak se nadechl a zrovna, když se zloděj přibližoval ke králíkárně, Mišpulín zapískal ze všech sil. V té černé tmě a hluboké noci se jeho pískání neskutečně ozývalo.

Zloděj se lekl. Okamžitě se rozhlížel kolem sebe, co to je. Nepoznal, že je to pískání od morčátka. A Mišpulín nepřestával. Pískal a pískal. Králíci se vzbudili a divoce v králíkárně skákali a dupali. Dědeček se vzbudil a co nejrychleji se šel podívat ven, co se to děje. Poznal, že ho volá jeho morčátko.

Když zloděj viděl, že jsou všichni vzhůru a že ho může dědeček zahlédnout, zbaběle utekl. Dědeček vyšel ven a z dálky pozoroval, jak zloděj upaluje pryč z jejich zahrady. Přispěchal ke králíkárně a zkontroloval, jestli někdo nechybí. Pak pohladil Mišpulína a moc ho chválil za to, že se nebál a všechny svým pískáním vzbudil. Morčátko bylo rádo, že to dobře dopadlo.

Od té noci uběhla už nějaká doba. Zahrádka vypadá stejně. Je tam pořád králíkárna a klec. Ale v té kleci už je úplně jiné morčátko. Je pořád odvážné, chlupaté a má hnědé oči jako čokoládka, ale už není tak přejedené a líné. Je to pořád stejný Mišpulín, ale je štíhlý a rychlý. V tu noc, kdy k nim přišel zloděj, byl nešťastný, že se nemůže skoro hýbat. A tak se to od té doby snažil změnit. Dnes je Mišpulín šťastné morčátko, které si může hravě skákat a dovádět a může zachraňovat všechny své kamarády.

4.9/5 - (98 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..