O hopíku, který vyskočil nejvýš

3 min. čtení

Jednou se na trávě před domem sešlo pět hopíků a předháněli se, který z nich dokáže vyskočit nejvýš. „Dobře se dívejte, hoši,“ povídá malý zelený hopík. „Já vyskočím nejvýš!“

Rozeskákal se, hop a hop a hop, vyskočil, ťukl do okna a spadl zpátky do trávy. Z okna vykoukla rozespalá kočka, kdo že ji to vyrušuje ze spaní. Nikoho neviděla, a tak znovu usnula a spala dál. Netušila, že v trávě sedí hopíci a hlasitě se chechtají.

„Tohle nebylo vůbec vysoko,“ povídá druhý hopík, celý fialový, a už se chystal předvádět. „Koukejte na mě!“

Fialový hopík se rozeskákal, hop a hop a hop, vyskočil, ale uklouzl po kameni a skočil nakřivo, že ťuknul do zvonku vedle domovních dveří. Ozvalo se zazvonění, hopík se polekal a odkutálel se od dveří do trávy ke svým kamarádům. Ti se smáli, až se za břicho popadali.

„Teď já! Dobře se dívejte!“ zahromoval velký a tvrdý hopík, kterému říkali Slon, protože byl ještě navíc těžký.

Slon se rozeskákal, hop a hop a hop, vyskočil, chvíli letěl vzduchem, bouchnul do střechy a skutálel se po ní dolů. Spadl do okapu a přikulil se zpátky na zem.

„To koukáte! Výš už nikdo z vás skočit nedokáže, protože to ani nejde,“ povídal Slon, když se dovalil zpátky ke kamarádům.

„To víš, že jde,“ povídá namyšleně průhledný hopík s malou šedivou kočičkou uvnitř. „Já umím skočit až do nebe!“

„To přece nejde,“ namítnul duhový hopík a rozeskákal se, aby to zkusil. Hop a hop a hop, vyskočil, chvíli letěl vzduchem, dokonce se odrazil od komína, ale výš to nedokázal. Spadl zpět do trávy.

„Vidíš? Výš to nejde.“

„Tak já vám to teda předvedu,“ povídá pyšný hopík.

Rozeskákal se, hop a hop a hop a hóp! A najednou byl pryč. Ostatní hopíkci se jenom divili. Kde je? Jak to, že ještě nespadl zpátky? To asi ještě letí. Nebo padá. Fíha, ten musel skočit ale hodně vysoko, že tu ještě není.

A tak hopíky čekali. A čekali. A čekali. A čekali. Čekali dlouho. Na nebi zatím vyšla první hvězda.

„Hele! Vidíte ho?“ zvolal vesele zelený hopík.

„No jo! On opravdu skočil až do nebe! To je určitě on!“ žasli ostatní hopíci.

„Proč ale nespadne zpátky?“ zajímalo Slona.

„Asi se tam v nebi zaseknul a nemůže dolů.“

„Určitě si tam sednul schválně a směje se nám, že za ním nemůžeme,“ napadlo duhového.

„Už je pozdě, jdeme spát,“ shodli se hopíkci a odskákali domů. A protože šli spát, vůbec si nevšimli, že se na nebi objevily další hvězdy. Dodnes si myslí, že ta hvězda není hvězda, ale jejich kamarád pyšný hopík s malou šedivou kočkou, který vyskočil nejvýš. Kam jinam by se přece ztratil?

3.8/5 - (117 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 4

  1. Jako malá jsem hopíky sbírala a odevšad jsem si je vozila. Teď jsme právě na dovolené s dcerou, která v mé dětské zálibě pokračuje. Každý den jsme sledovali východ měsíce a zrovna dnes se nám schoval někam za mrak. Také jsne sledovali pohádku, kde naopak hledali měsíc. Takže pro nás téma celkem příhodné. Z vulgáemrních komentářů bych si nic nedělala, pokud člověk má fantazii a rozvíjí ji i u svých ratolestí,vždy se dá nějaký závěr vymyslet a příběh rozvinout. Zajímalo by mě co by pán vymyslel z vlastní hlavy.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..