Už zbývaly jen dva dny do Velikonoc, když se velikonoční zajíček probudil. Promnul si oči, protáhl se na posteli, dlouze zívnul a podíval se na budík na stolečku.
„Propáníčka! Já jsem zaspal!“ polekal se. „Jak to, že ten budík nezvonil včas? Musím rychle sehnat vajíčka na nadílku!“
Zajíček vyskočil z postele. Rychle našel barvičky, ale z vajíček neměl jediné. Co teď? Kde se vlastně berou vajíčka? Vzpomněl si, že viděl děti, jak chodí pro vajíčka do domečku, kterému říkaly kurník. Tam přece bydlí slepičky.
A tak zajíček počkal, až bude večer. Večer slepičky sedí na bidýlkách a spí. To bude snadné si nějakou půjčit. A až mu nasnáší vajíčka, zase ji vrátí.
A jak si usmyslel, tak to udělal. Potmě se vkradl do kurníku a popadl hned první slepici, která mu přišla pod tlapku. Doběhl s ní do svého domečku, posadil ji na hnízdečko a povídá jí: „Slepičko, slepičko, snes mi, prosím, vajíčko.“
Slepička se na něj výhružně podívala. S velikým rudým hřebínkem a mohutnými zelenými ocasními pery vypadala téměř hrozivě.
„Slepičko, slepičko, honem, potřebuji vajíčko. Nadílka se blíží, děti mě vyhlíží.“
Zajíček nadzvedl slepičku, ale žádné vajíčko se pod ní neobjevilo. Zkusil to tedy do třetice.
„Slepičko, slepičko, prosím, dej vajíčko. Když nebude vajíček, bude dětských slziček.“
Tou dobou už přišlo ráno a slunce se vyhouplo na nebe.
„Kykyryký!“ zakokrhala slepička, až zajíček leknutím nadskočil. „Kykyryký! Kykyryký! Já jsem kohout převeliký! Já nesnáším vajíčka! To dělá jen slepička! Kykyryký!“
Zajíček náhle pochopil, že to popletl. Omluvil se kohoutkovi a dal mu hrst zrní. Kohoutkovi bylo smutného zajíčka líto, a tak ho vzal s sebou do kurníku ke slepičkám. Tam si zajíček mohl nabrat vajíček, kolik potřeboval. Velikonoce byly zachráněny.
„Děkuji vám, slepičky, nadílka bude s vajíčky!“ radoval se zajíček a běžel vajíčka nabarvit.
Nadílku stihnul roznést včas. Děti z ní měly radost, stejně jako zajíček, slepičky i kohoutek.
