Jak se malý vrabec naučil létat

Když se malý vrabec najedl, znovu se schoulil vedle svých sourozenců do tepla a poslouchal okolní zvuky. Slyšel šustit vítr, kroky lidí dole na chodníku a občas nějaké zatroubení. To, když auta dole někam spěchala. Všechno pro něj bylo nové a zatím neznámé. A snil o tom, jak jednou bude létat jako jeho maminka. 

Další dny se postupně začal zvedat na nohy. Nejprve nejistě, pak už si dokázal stoupnout sám. Peří mu houstlo a křídla už nebyla jen malá a slabá. Často se v nich v hnízdě přehraboval, šťouchal do sourozenců a zkoušel ta svá křídla roztahovat. 

„Sedni si, nebo zase spadneš,“ ozvalo se jednou, když se moc nakláněl k okraji. 

Vrabec ale chtěl vidět víc. Okraj hnízda ho lákal. Jednoho dne sebral odvahu a vylezl na něj. Podíval se dolů. Bylo to hodně vysoko. Najednou ho přešla chuť být statečný. Rychle si zalezl zpátky a byl rád, že je zase mezi ostatními. 

Další dny pozoroval mámu, jak odlétá a přilétá. Všiml si, že se nikdy nezastaví dlouho na jednom místě. Vždycky si sedne, rozhlédne se a hned je pryč. Jednou přistála kousek od hnízda a zavolala na něj. „Pojď ke mně.“ 

Vrabec se znovu postavil na okraj. Křídla se mu třásla. Nechtěl spadnout. Ale když skočil, nic se mu nestalo. Dopadl totiž na nižší větev. Vypadal u toho trochu srandovně a zrovna hladký let ani přistání to teda nebylo, ale byl tam, u mámy. Dokázal to. Držel se a lapal po dechu. 

„Vidíš,“ řekla máma. „To stačí, musíš začít pomalu.“ 

Od té chvíle to zkoušel častěji. Krátké skoky, přelety mezi větvemi, někdy i nepovedené doskoky. Jednou skončil na zemi a chvíli tam jen stál, zmatený a vystrašený. Než si stačil něco promyslet, máma už byla u něj a pomohla mu zpátky nahoru. 

A pak přišel den, kdy už se nebál tolik jako dřív. Odtlačil se silněji, křídla ho unesla a on přeletěl přes dvorek na druhý strom. Když dosedl, zůstal sedět a rozhlížel se. Dole byl svět, nahoře větve a kolem něj vzduch, který mu tak voněl. 

Nebyl už mládě z hnízda. Už byl samostatný a mohl si užívat radost z létání.