Jak pejsek vyvenčil pana Holoubka

Pan Holoubek žil v malém domečku sám. A bylo mu samotnému smutno. Proto si řekl, že si pořídí kamaráda. Nějakého, který by s ním mohl chodit i ven na procházku. I šel se podívat do obchodu, kde prodávali domácí mazlíčky.

Panu Holoubkovi hned jako první padly do oka rybičky. Ale copak by rybičky mohly chodit s ním na procházku? Také by jim těžko nasazoval obojek a ani pomazlit by se s nimi nemohl. Hledal tedy jiného kamaráda.

Že by jeho kamarádem bylo morče? Obojek s kšírkami morčata nosí. Ale svižná procházka? Na to mají morčata krátké nožičky a asi by nechtěla chodit s panem Holoubkem tam, kam chce on. Pan Holoubek tedy hledal dál.

Uviděl malé štěňátko. Hned se do něj zamiloval. To bude ten pravý kamarád na procházky a na mazlení, zaradoval se pan Holoubek. Hned si štěňátko koupil a odnesl domů.

Jenže takové malé štěně, to není jen tak. Štěňátka si chtějí stále hrát a potřebují hračky. Na ty pan Holoubek zapomněl a tak se stalo, že hned druhý den mu štěňátko rozkousalo polštář.

„I ty malý darebáku,“ povídal pan Holoubek. Zlobil se, ale přitom se usmíval. Vždyť je to jen hloupé štěně.

Vyrazil do obchodu, aby si koupil nový polštář.

Když přijel domů s polštářem, našel rozkousanou peřinu.

„Měl jsem si ji tam koupit rovnou také, ty můj darebáčku,“ povídal pejskovi, pohrozil mu zlehka prstem a vyrazil znovu do obchodu pro peřinu.

Když se vrátil domů, skočil do postele, štěně se k němu přitulilo a tak spolu spali.

Den šel za dnem a malé štěně rostlo. Pan Holoubek si toho všiml, když k němu štěně vyskočilo jednou večer do postele. Nohy postele zavrzaly a zlomily se. Pejsek pěkně prospívá a roste, pochválil si pan Holoubek.

„Zítra tě vezmu na dlouhou procházku, abych tě unavil, a naučím tě chodit u nohy,“ slíbil pan Holoubek pejskovi, podrbal ho za uchem a usnul.

Na druhý den naložil štěně do auta a vyrazil na kraj města, kde byla louka a les. Štěně mělo velikou radost. Vyřítilo se z auta, a protože už to bylo hodně velké štěně, táhlo za sebou pana Holoubka na vodítku, že mu pán sotva stačil.

„U nohy, u nohy,“ volal pan Holoubek.

Ale štěně je štěně. Vyrazilo vpřed jako traktor. Pan Holoubek by chtěl jít jinudy, ale štěně si jde tvrdohlavě, kam chce. Pan Holoubek kouká, tenhle strom už minuli minimálně čtyřikrát. A popáté – vždyť to je ten samý strom. No jo, vždyť to štěně chodí kolem kruhového objezdu stále dokola! Co je tohle za procházku?

„Ke mně a pomalu k lesu,“ zvolal pan Holoubek a jemně poplácal pejska po zadku.

Pejsek vykulil oči a jako splašený kůň se rozběhl na louku. Protáhl pana Holoubka roštím a běžel pořád dál. Pan Holoubek sotva mrskal nohama, aby pejskovi stačil.

Kolem šla sousedka s holčičkou.

„Jé, hele, mami,“ povídá holčička. „Támhle letí Holoubek.“

„Kde?“ dívá se maminka na oblohu.

„Ale né na nebi, támhle, za pejskem na vodítku letí pan Holoubek, náš soused.“

Pan Holoubek jim stihl sotva zamávat a už zmizel za pejskem v houští. Za ním na ně čekala obrovská bahnitá louže. Pejsek v ní konečně zastavil a začal se válet v bahně.

„Koupil jsem asi prase oblečené do psího kožichu,“ postěžoval si pan Holoubek sám sobě, když se vydýchal.

Pejsek byl už spokojený. Až k autu šel ukázkově a poslušně u nohy. Ale on i jeho pán byli celí od bláta.

Když dojeli domů, pan Holoubek umyl auto. Potom umyl pejska. A potom ještě sebe. Večer byl tak unavený, že padnul do postele a usnul. Ale byl moc rád, že má takového veselého kamaráda, že není sám a že se s pejskem rozhodně nenudí.

A pejsek? Toho se povedlo také unavit. Ležel u pana Holoubka a ještě mrskal ze spaní nohama, jak se mu zdálo, že je zase na procházce se svým milovaným páníčkem.