Mirka měla silné bolesti břicha. Tak silné, že ji museli vzít do nemocnice a tam ji léčit. Mirka byla ale smutná. Ani jeden z jejích kamarádů ze školy ji během nemoci nepřišel navštívit. Celé dny ležela v posteli a nic ji nebavilo. Najednou slyšela ťukání. Na okno se posadily sýkorky.
Mirka se zaradovala. Z nočního stolku vzala kousek nedojedené snídaně a rychle, aby to sestřička nezpozorovala, otevřela okno a nasypala jim rozdrobené pečivo na parapet. Tak to Mirka dělala každý den. U snídaně, u oběda i u večeře brala Mirka jídlo ze stolu a pak krmila promrzlé sýkorky, které se k ní vždy vracely a celé dny sedávaly na parapetu a ťukaly Mirce na okno. I sestřičky se smály tomu, jak si je vycvičila.
Když Mirka odcházela po několika dnech z nemocnice, požádala sestřičky, aby pokračovaly v krmení jejích kamarádů a aby je pak poslaly na adresu, kde bydlí. Sestřičky s úsměvem souhlasily.
Po návratu do školy se Mirky spolužáci ptali, jak se v nemocnici měla a jestli se nezlobí, že ji nebyli navštívit. Mirku to mrzelo, ale odpověděla jim, že v nemocnici měla jiné kamarádky. Každý den měla pět návštěv. Spolužáci se divili a cítili se zahanbeně. Tak Mirka měla tolik návštěv a my jsme se na ni nebyli podívat ani jednou! Mirka jim neřekla, že její kamarádky jí nikdy neřekly ani slovo, protože to byly sýkorky.
Večer, když přišla Mirka domů, nasypala na okno semínka. Doufala, že sestřičky už sýkorkám předaly její adresu. Ráno, když se Mirka vzbudila, semínka na okně už nebyla. Sýkorky ji našly.
