Byla jednou jedna velká parní lokomotiva, krásná, že se její černo červená barva na slunci jen leskla. Vozila s sebou uhlák a čtyři zlobivé vagónky. Ta mašinka byla moc hodná a vždycky svou trasu po kolejích ujela včas a bez nehody.
Jednou dostala mašinka za úkol dopravit stromeček do města. Brzy měly nastat Vánoce. Mašinka tedy naložila stromeček a vyrazila. Koleje jí pod koly pěkně rychle ubíhaly. Najednou se mašince do cesty postavil tunel. Cesta do města totiž vedla hned přes tři dlouhé a tmavé tunely.
Mašinka, když uviděla tmu v tunelu, zastavila. Chvíli do něj opatrně nakukovala, ale pokaždé se strachem ucouvla.
„Chichichi,“ ozvalo se zezadu. To se smály zlobivé vagóny. „Chichichi, mašinka se bojí jet do tunelu, chichichi.‟
„Zlobivé vagóny,‟ obořila se na ně mašinka. „Vy jste v tunelu také nikdy nebyly a mně se budete smát.
Ale vagóny byly moc zlobivé a chechtaly se dál.
„Taková velká mašina a bojí se tmy, hehehe.‟
Mašinka se zamračila a nakoukla do tunelu. V tunelu panovala tma, že mašinka ani nemohla dohlédnout na druhý konec. Do ticha tunelem občas zafoukal vítr, až se mašinka otřásla. Měla strach vjet tak sama do neznáma. A tak poprvé nedojela do cíle. Couvala a couvala, až docouvala do depa, takového domečku pro mašinky. Tam smutně zaparkovala a plakala.
Zanedlouho přijel k mašince vlak motorák.
„Proč pláčeš, mašinko?‟ ptal se jí.
„Jsem velká mašinka a jsem všem jen pro smích. Neprojedu ani tunelem! Bojím se. Je tam taková tma. A sama mám strach tam jet,‟ přiznala se mašinka.
Vlak motorák se zamyslel a povídá: „Pojeď se mnou. Uvidíš, že už se ti nikdo smát nebude.‟
Mašinka jela za motorákem až k místu, kde se rozdvojovaly koleje tak, že mašinky mohly jet vedle sebe. Dvojitá kolej je zavedla rovnou před dvojitý tunel.
Mašinka zase dostala strach a před tunelem zastavila. Ale vlak motorák povídá: „Neboj se, mašinko, rozsviť si světlo a jedem. Celou dobu pojedu vedle tebe. Uvidíš, že to nic není.‟
Mašinka si zapnula světlo a nesměle se rozjela. Motorák jel hned vedle, přesně jak slíbil. Mašinka kouká, tma před jejím světlem utíká! Tunelem duní její kola, už tam není to strašidelné ticho. Než se pořádně rozkoukala, zahlédla na konci tunelu denní světlo.
„Hurá!‟ houká mašinka. „Už se nebojím!‟
Vagónky také přešel smích. Nakonec to byly ony, kdo se v tunelu trošku bál. Už se mašince smát nikdy nebudou.
Mašinka poděkovala motorovému vlaku a spěchala honem na své koleje, aby doručila ten vánoční stromeček do města. Už se nebála vjet do tunelu. Do druhého si vesele zahoukala a třetí prosvištěla jako vítr.
A tak to všechno dobře dopadlo. Ve městě svítí stromeček a mašinka se dívá na tu krásu. Už není smutná, má ze sebe radost, jaká je statečná, že se dokázala postavit svému strachu a zvítězit nad ním.
