Podzim se do lesa přikradl pomalu, tiše, ale o jeho síle už nebylo pochyb. Ráno se nad mechem vznášela mlha, na trávě se třpytily kapky rosy a vítr si pohrával s barevným listím. Slunce hřálo už jen krátce a všechna zvířátka věděla, že je čas připravit se na zimu.
Veverky si schovávají oříšky, většina ptáčků už odlétla do teplých krajin, jezevec si vylepšuje svůj pelech, aby mu v něm v zimě bylo teplo. A maminka ježčice se svými třemi dětmi, Matějem, Eliškou a nejmladší Bodlinkou, se vydávají hledat nový úkryt.
„Musíme najít bezpečné místo, kde bude náš nový domov a kde přečkáme studenou zimu,“ řekla maminka a rozhlížela se po vhodném úkrytu po lese. „Musí být suché, nesmí tam foukat a také by mělo být klidné.“ Děti cupitaly za ní a hned přispěchaly se svými nápady.
„Tady pod pařezem by to bylo hustý!“ zavolal nejstarší Matěj, který objevil krásný dutý pařez. Pařez vypadal na první pohled skvěle, ale když tam maminka strčila čumáček, ucítila vlhko. „Pařez je hezký, ale nám by tady promokly tlapky a v zimě by nám byla zima,“ rozhodla a děti jí daly za pravdu, mokré bodliny v zimě přece nikdo nechce.
Pak prostřední Eliška našla hromadu kamenů u staré zídky. „Podívej, mami, to bychom si žili jako na hradě a jak bychom to tu měli veliký!“ volala nadšeně. Jenže kameny byly studené a stará zídka byla zase promočená, protože se k ní nedostalo sluníčko, jak byl už den krátký. Maminka i tenhle návrh zamítla. „To je pěkný a velký domov, ale hodil by se spíš pro lední medvědy než pro nás,“ pousmála se.
Bodlinka byla nejmenší, ale uměla ježčí rodinku překvapit a měla často dobré nápady, ostatně jako jakýkoli jiný člen této veselé rodinky. Bodlinka mezitím objevila hustý keř, pod kterým ležela hromádka suchého listí, mechu a větviček. „Mami, tady to hezky voní!“ zasnila se a hrabala packami v listí. Maminka přišla blíž, zkusila listí tlapkou a zaradovala se. Bylo suché, měkké a pod keřem nefoukal vítr.
„Tohle bude ono, tady nám bude všem dobře,“ řekla spokojeně. A začala úprava domečku na zimu. Všichni se pustili do práce – nosili další listí, trochu mechu, kousky trávy a tenké větvičky. Bodlinka zastrkala lístky do zbývajících mezer, Matěj přinesl pár kapradin a Eliška hlídala, aby úkryt dobře držel. Domeček nebyl velký, ale společnými silami ho dali do kupy. Když byla práce hotová, celá rodinka si zalezla dovnitř a schoulila se k sobě.
Venku se pomalu stmívalo a slunce na obloze vystřídal měsíc. Když už se všichni chystali spát, Bodlinka se ještě zvídavě zeptala: „Mami, proč jsme si nevybrali ten krásný pařez nebo to velké kamení?“ Maminka ji pohladila po čelíčku a odpověděla: „Protože nejlepší domov není ten, který je nejkrásnější nebo ten, který je největší. Důležité je, aby byl bezpečný a abychom se v něm všichni cítili dobře – a to máme tady, spolu.“
Pak už šla zvířátka i celý les spát. V ježčím úkrytu z mechu a listí bylo teplo a klid. A když se Bodlinka zachumlala mezi sourozence a maminku, pomyslela si, že ten jejich malý domek je vlastně ten nejhezčí na světě.
Pohádka byla opět krásná 🦔🦔🦔🦔 🍂🌳
Bylo to krásné 😍😍😍