Trápení tukana Ferdy

Jednoho dne se Ferda vrátil ze školy celý smutný. Úsměv mu z tváře zmizel a nebylo mu ani moc do řeči.

„Ferdo, copak se ti stalo?“ zeptala se ho maminka.

„Ale nic,“ odbyl ji Ferda a šel si hrát za ostatními sourozenci.

A tak to šlo několik dalších dnů za sebou. Ferda byl smutnější a smutnější, nechtěl se s nikým moc vybavovat, dokonce chodíval velmi brzy spát do jejich dutiny ve stromě, aby se nemusel s nikým bavit o tom, co ten den zažil. 

Nakonec přiznal pravdu. Sice to z něho lezlo jako z chlupaté deky, protože se za to velmi styděl, ale své rodině vše řekl.

„Víš, mami a tati,“ začal Ferda, „problém je ten, že se mi ve škole papoušci smějí, že mám malý zobáček.“ 

Ferda povykládal vše, co se během těch několika dnů ve škole událo. Slova mu šla ze zobáčku opravdu ztěžka, protože byl skutečně nešťastný a každou chvíli ho přepadal pláč.

„Ferdíku, je pravda, že teď máš zobáček menší,“ začala ho konejšit maminka, „ale i tak tě máme moc rádi. To přece není důležité, jak velký máš zobáček. Jsi přece šikovný, se vším si poradíš, i když máš menší zobáček.“

Ferdu to ale moc neuklidnilo. Byl rád, že se se svým problémem svěřil rodině, ale pořád ho sužoval smutek. 

Jednoho dne kousek od jejich dutiny ve stromě potkal kolibříka a dali se do řeči. Kolibřík byl moc milý a vůbec se nepozastavoval nad velikostí Ferdova zobáčku. Bavili se o všem, o životě, o sourozencích, o škole. Bavili se tak dlouho, až se mu Ferda svěřil se svým problémem.

„Víš, Ferdo,“ začal zpívat kolibřík, „nechci ti radit, ale naše babička mi jednou vyprávěla příběh o tukanovi, který byl jejím spolužákem a měl stejný problém.“

„A nevíš, jak ho vyřešil?“ ptal se napjatě tukan Ferda.

„No babička říkala, že tady ten tukan byl vždycky hodně malý a narostl, až když se v dospělosti oženil, protože mu manželka vychystávala k jídlu samé dobroty,“ popisoval kolibřík.

„Do té doby prý snad držel dietu. Ale, Ferdo, já nevím, to budou drby. Znáš to, každý toho nakecá a nakonec je pravda poloviční,“ ukončil svoji promluvu kolibřík.

Ferda o tom ale hodně přemýšlel. Je pravda, že toho moc nesní. Občas si zobne nějakého ovoce, ale nic víc nepotřebuje. Řekl si, že půjde do sebe a začne jíst tolik, kolik sní jeho sourozenci.

Maminka nestačila další den zírat. Do Ferdy padalo jedno ovoce za druhým. Jeho motivace mu vydržela i do dalších týdnů.

Jednoho dne se do školy po delší nemoci vrátil Ferdův spolužák, papoušek ara jménem Nick. Nick jen vytřeštil oči, když Ferdu uviděl. Ferdovi se opět chtělo plakat. Bál se, že je zase něco špatně.

„Teda, Ferdo, ty máš zobák,“ křičel na něj Nick. „Chvíli tady nejsem a ty jsi úplně jiný. Jsi to vůbec ty?“

Ferdu to tak potěšilo, že se samým štěstím rozplakal. Maminka měla pravdu. Není důležité, jak vypadáte. Je jedno, jestli máte krátký, nebo delší zobák, malá, nebo velká křídla. Ferdovi to nakonec došlo. Musel však přiznat, že taková pochvala od spolužáka ho zahřála u srdíčka. 

Navíc mu jídlo fakt zachutnalo. Už ho neměl jen jako povinnost, ale začal si jídlo přímo užívat. Vždy se těšil, až maminka prostře stůl a celá rodina se sejde a stráví spolu příjemný čas. A jak už víte, jeho tělíčku dobré jídlo jen prospívalo.