Kdysi dávno žil jeden švec, který šil boty. Ale nikdo je nekupoval, a tak na ševce přišla bída. Neměl na jídlo, a protože nevěděl, jak by uživil sebe, svou ženu a děti, rozhodl se upsat vlastní krví čertu. Jen na to pomyslil, čert tu hnedka byl i se smlouvičkou. Švec podepsal a upsal se tak s celou rodinou peklu.
„Co za to budeš chtít, ševče?“ ptal se čert.
„Chci mít celou dobu dost peněz, abych uživil sebe i svou ženu a děti.“
A tak mu čert každý den přinášel peníze. Bída se od ševců odstěhovala a ti se několik let měli dobře.
Tou dobou chodili po světě dva žebráci – pan Ježíš a svatý Petr. A každému, kdo jim nabídl na noc střechu nad hlavou a něco dobrého k jídlu, toho odměnili tím, že mu splnili přání. Zastavili se také u ševců. Ševcová jim hned dala večeři a nechala je přespat ve svém pokoji, sama přespala na seně ve stodole. Ráno vstala dřív a připravila hostům snídani.
A když ti podivní hosté odcházeli, ptali se ševce, co by jemu mohli dát na oplátku?
„Splním ti tři přání, za to žes nás tak mile přijal,“ povídal pan Ježíš.
Švec se zamyslil i povídá: „Nejprve bych si moc přál, aby se každý, kdo se posadí tady na mojí trojnožku, nemohl zvednout, dokud já mu to nedovolím. Mé druhé přání zní, aby ten, kdo mi bude oknem koukat do chalupy, aby u něj zůstal přilepený, dokud já neřeknu, že může jít. A mé třetí přání zní, aby ten, kdo mi bude třást ovocnými stromy, zůstal u nich přilepený, dokud mu nedovolím odejít.“
Svatý Petr se těm přáním smál, ale pan Ježíš pokývnul a pravil: „Staniž se, jak si přeješ.“
Roky šly dál, když tu se objevil čert a připomínal ševcovi:
„Ševče, už je čas. Připrav se s rodinou, jdete do pekla.“
„I dobrá, čerte,“ povídá švec, „ale zrovna večeříme. Počkej chvíli, než dovečeříme, hned se nachystáme a půjdeme. Posaď se zatím, jistě si uběhaný po celém dni.“
A tak si čert sednul. Švec s rodinou povečeřel, pak se všichni nachystali a švec vyzval čerta, že mohou tedy jít. Jenže čert, ať se chtěl zvednout sebevíc, ke stoličce jako by ho přikoval. Kroutil se, vzpínal, vřískal, ale nic naplat.
„Teda, čerte, to snad ne,“ povídá švec. „My chceme už jít, a ty ne? To mi budeš muset ještě tedy počkat, když se ti nechce.“
„Dobře, přidám ti, jen mě pusť.“
Švec čerta propustil. Čert mu dal dalších sedm let, než znovu přijde, a zmizel zpátky do pekla.
Když sedm let uplynulo, objevil se čert u ševce znovu. Tentokrát si ale řekl, že do té jeho chalupy nepoleze, že na něj počká venku. Aby se mu připomněl, ťukal na něj na okno a koukal do světnice.
„Ševče, už je čas,“ volá na něj čert.
„Dobrá, dobrá, připravíme se, srovnáme tu věci a můžeme jít.“
Když byla rodina ševcova připravena, opět švec naléhal na čerta, že už mohou jít. Ale čert zůstal přilepený u okna a nemohl se odtrhnout, ať sebou mrskal sebevíc.
„Ty si ze mě děláš blázny, čertisko jedno špinavý,“ povídá švec. „Zase mě necháš připravit a zase nechceš jít? Tak si jdi zase sám a přijď za dalších sedm let. A to ti povídám, jestli ani potřetí nebudeš chtít jít, tak ti zmaluju kožich, to budeš koukat.“
Čert daroval dalších sedm let a honem do pekla.
Jenže čas plyne jako voda, a tak se rok s rokem sešel a už tu byl znovu den, kdy měl čert ševce i s rodinou vzít do pekla.
„Tak ševče, připrav se a pojď,“ povídal čert.
„Vždyť se už oblékáme. Ale na cestu si ještě chceme vzít pár hrušek, kdybychom po cestě měli hlad. Chceš-li to uspíšit, zatřes stromem a několik jich vezmi i pro sebe.“
Čert se rozběhl ke hrušni a třásl tak, až spadaly hrušky i všechny listy, že na stromě zbyly jen holé větve. A čert se od stromu už odtrhnout nemohl. Když to švec viděl, velmi se rozzlobil.
„Ty jeden darebáku, řekl jsem pár hrušek a ty zničíš celý strom? A zase nechceš jít? Já ti dám ran do kožichu!“
A s těmi slovy se švec vrhnul k čertovi a mrskal ho řemenem. Čert kvílel a sliboval, že ho nechá být, jen ať už ho nechá. Švec čerta propustil, ale čert byl spráskaný tak, že ho v pekle málem ani nepoznali.
Za to švec měl do smrti od čerta pokoj. Ale co po smrti? I to měl švec vymyšlené. Naléhal, aby ho pohřbili i s jeho zástěrou. Jeho děti tak učinili. Když tedy švec zemřel, jeho duše putovala do nebe ke bráně nebeské. Zaklepala a svatý Petr otevřel.
„Ty nepatříš do nebe, duše hříšná. Spojil ses s čertem, tedy do pekla jdi,“ pravil svatý Petr a zabouchl ševcově duši před nosem.
No tak se švec sebral a šel do pekla. Zabouchal na brány pekelné, vykoukli čerti a začali utíkat a ječet: „To je ten švec! Rychle pryč, než nám nařeže a vyžene nás z pekla! Zavřete, ať sem nemůže.“
A tak ševcovi zavřelo před nosem i peklo. Tak švec letěl zase vzhůru ke branám nebeským a zaklepal na svatého Petra.
„Opakuji ti, duše hříšná, že tady pro tebe místo není,“ povídal, ale než stihl zavřít, švec hodil za brány do nebe svou zástěru.
Ale nic naplat, brána zavřená, i šel to zkusit znovu do pekla. Zabouchal na vrata, ale tam bylo ticho, ani lísteček se nehnul, jak čerti dělali, že nejsou doma, aby náhodou nedostali výprask. Tak se švec po chvíli čekání sebral a letěl zase k nebi.
„Povídám ti, že tě v nebi nechceme,“ povídal svatý Petr, ale ševcova duše mu proklouzla mezi nohama a sedla si na zástěru.
„Tady pro tebe nemáme místo,“ opakoval svatý Petr, ale švec zavrtěl hlavou.
„Však také nesedím na vašem, ale na svém. To je moje zástěra.“
Svatý Petr si šel stěžovat Ježíšovi, ten se jen usmál a nad duší ševce se smiloval.
„Tak ho tam nech, ať si tam na zástěře u té brány sedí, když ho ani v pekle nechtějí.“
👹👼🏼 hezká a docela vtipná pohádka.