Nejčastěji mají podobu muže s rohy, drápy, ocasem a kopytem. Rádi se oblékají jako myslivci v zelené vestě a červeném klobouku. Čerti na sebou často berou podobu nějakého zvířete. Pro zahnání čertů či ďáblů pomáhá nějaká modlitba, pozdrav, písnička, modlitba či bylina.
Hluboko pod zemí žilo několik čertíků. Žili ve tmavé jeskyni. Uprostřed ní měli velký oheň. Kolem něj spali zakrytí ve svých kožešinách. Měli rádi teploučko. Žilo jich tam několik. Jeden z čertů ale vynikal. Byl jiný. Byl takové trdlo a všechno většinou popletl a proto mu říkali Popleta. Měl jedno kopýtko kratší, takže kulhal. Huňatou srst měl po celém těle a růžky mu trčely jako anténky. Vypadal roztomile.
Pokračovat ve čtení →
Už je tomu dávno, kdy žila jedna švadlena, která byla s jehlou a nití zručná jako žádná druhá. Dokonce se holedbala, že by v krejčovských dovednostech porazila i samotného čerta.
Pokračovat ve čtení →
V zemi pohádkové a kouzelné žilo hodně čertíků. Bydleli pěkně pod zemí ve svém doupěti. Hezky v teple. Byli to hodní čerti. Udržovali na zemi pořádek a pod zemí ohýnek. Když byl někdo nespravedlivý nebo zlý, vzali si ho na nějakou dobu do doupěte, aby tam pracoval. Ale když byl někdo hodný, svými kouzly mu pomáhali.
Pokračovat ve čtení →
Tato pohádka se odehrála v dávných dobách, kdy na hradě Trosky žily dvě ženy. Obě se od rána do večera jen hádaly a všelijak si nadávaly. Stará Markéta se usídlila v nižší věži, hned naproti ní v té vyšší přebývala mladá Barbora. Sotva ráno vyšlo slunce, obě spěchaly k oknu, aby se mohly s tou druhou hádat.
Pokračovat ve čtení →
V krásné dřevěné chaloupce u lesa žil kluk, který se jmenoval Tadeáš. V domečku bydlel se svými rodiči. Vypadal jako pěkný rošťák a taky to rošťák byl. Neposeděl ani minutu na jednom místě. Nikdy nedokázal sedět na židli a na chvíli dávat pozor. Nohy se mu hned začaly pohupovat, očima brouzdal po celé místnosti a věčně přemýšlel, na co by sáhl a co by provedl. Prsty ho začaly brnět, jako by chtěly někam utéct, a celý se vrtěl, jako by ho štípaly blechy. Tadeáš byl prostě neposeda.
Pokračovat ve čtení →Byl jednou jeden čert jménem Rufík, který žil spolu s ostatními čerty v pekle hluboko pod zemí a stejně jako ostatní čerti, strašil zlobivé děti. Vždy jim říkal, že když nebudou hodné, odnese je do pekla a bude je strašit napořád. Nosil otrhaný, sazemi zčernalý kabát z ovčí vlny, měl růžky, ocásek a jedno kopýtko. Byl to jednoduše čert jako každý jiný, přesto se však od ostatních lišil.
Pokračovat ve čtení →
V jednom temném bukovém lese poblíž vesničky Dalskabáty se nacházelo již téměř rozpadlé stavení. Dříve to bývala snad hájenka. Dnes už ji ale nikdo neobýval, snad kvůli tomu, že v ní podle zdejších obyvatel straší.
Pokračovat ve čtení →Žil – byl jednou jeden mládenec, jenž se jmenoval Petr. Matka mu zemřela, avšak Petr nezůstal sám. Žil ještě s otcem, který ho měl velmi rád. Otec se za nějaký čas znovu oženil a Petr byl rád, že otec září štěstím a spokojeností jako dříve.
Pokračovat ve čtení →Kdesi kdysi žilo děvče, které se jmenovalo Káča. Byla to holka upovídaná a někdy také hubatá. A navíc byla také velice ošklivá. Velký nos a uši, pihatá tvář a velké břicho. To byla Káča. Celá ves si o ní povídala. Každý týden chodila Káča k muzice a velmi si přála, aby si mohla zatancovat s nějakým mládencem. Avšak všem byla jen pro smích a nikdo ji k tanci nevyzval.
Pokračovat ve čtení →Byl chladný zimní večer, kdy stařičký Mikuláš seděl u svého vyhřátého krbu a sledoval, jak venku poletují bělostné vločky. Také vzpomínal na časy, kdy téměř všechny děti byly hodné a jen zřídkakdy se stávalo, že maminku s tatínkem trošku pozlobily. Nyní Mikuláš společně s čertem a andělem nosí více uhlí než dárků a dobrot, protože děti vymýšlí o mnoho více lumpáren. Moc si přál, aby bylo letos vše tak jako dříve a rozdal s andělem a čertem mnoho dárečků.
Pokračovat ve čtení →Kdysi dávno, bude to už ale opravdu hodně let, bylo jedno království plné lesů a zvířátek, ale i nadpřirozených bytostí a sil. Tomu království vládl hodný král se svou královnou a ti si odjakživa přáli mít děťátko. Jenže štěstěna jim dlouhá léta nepřála. Nakonec se však přece radovali z malé holčičky se sněhobílou pletí. Dali jí jméno Sněhurka. Neradovali se však dlouho. Královna chvíli po narození dcerky těžce ochořela a zemřela.
Pokračovat ve čtení →