O čertíkovi Popletovi

3 min. čtení

Hluboko pod zemí žilo několik čertíků. Žili ve tmavé jeskyni. Uprostřed ní měli velký oheň. Kolem něj spali zakrytí ve svých kožešinách. Měli rádi teploučko. Žilo jich tam několik. Jeden z čertů ale vynikal. Byl jiný. Byl takové trdlo a všechno většinou popletl a proto mu říkali Popleta. Měl jedno kopýtko kratší, takže kulhal. Huňatou srst měl po celém těle a růžky mu trčely jako anténky. Vypadal roztomile.

Byl jiný než ostatní i v něčem jiném. Byl neobvykle hodný. Snažil se pořád jakkoliv pomáhat lidem. Když slyšel, že někdo na zemi volá o pomoc, nebo si s něčím neví rady, tak rychle vyskočil na zem a snažil se všechno zachránit a vyřešit. Jenže většinou všechno popletl.

Jednou, když už skoro usínal ve svém pelíšku u ohně, tak slyšel slabý hlas: „Já mám takový hlad. O poslední kousek jídla jsem se rozdělil s veverkou a teď už nemám nic. Ale v břichu mi kručí.” Čertík Popleta se zaposlouchal, aby dobře rozuměl. Po chvíli ten hlas poznal.

Nahoře na zemi seděl na kraji lesa Ondřej. Vyšel do světa, aby si našel nevěstu a dobrou práci. Jenže teď sedí večer na kraji lesa na kameni a už mu došlo jídlo. Popleta věděl, že je to dobrý člověk, a tak mu samozřejmě chtěl pomoc. Vyskočil rychle nahoru na zem a šel rovnou k Ondrovi: „Zdravím Ondro, jsem čertík Popleta a slyšel jsem, co tě trápí. Něco pro tebe mám, koukej.” Rozložil před Ondřeje něco jako deku a řekl: „Až odejdu řekni, ubrousku prostři se a uvidíš jaké se začnou dít věci.” Poplácal Ondru po rameni, dupnul nohou, otočil se a už zůstal po něm jen dým. Ondřej tam seděl a koukal na deku. Po chvíli si na ni sednul a řekl: „Ubrousku prostři se.” V tu chvíli se opravdu začaly dít věci. Deka se pod ním začala vlnit a pomalu zvedat. Nakonec se zvedla úplně a odnášela ho někam daleko. Nejdřív měl Ondřej strach a nevěděl co má dělat. Seděl na dece, držel se jí za rohy a snažil se udržet rovnováhu. Postupně se jí naučil ovládat a řídit směr. Za nějakou dobu se uklidnil a vítr mu jemně foukal do obličeje. Ondřej se díval pod sebe. Byl to krásný výhled. Viděl celé město jako na dlani. Za chvíli se na dece vrátil na místo, kde potkal čertíka. A zkusil na něj zavolat. „Popleto, zase jsi to spletl. Místo ubrousku, co by se prostíral a dal mi jídlo, si mi dal létající deku. Ale i tak děkuji, nikdy ti to nezapomenu.”

Hluboko pod zemí ve svém pelíšku pěkně u ohně čertík Popleta všechno slyšel. Spokojeně se usmál, zabalil se do kožešiny a klidně usnul. Věděl, že to zase popletl, ale taky věděl, že je důležité, že chtěl udělat dobrou věc. A to je hlavní. A i když to udělal jinak, tak přece radost udělal. Usínal a doufal, že létající deka zanese Ondru tam, kde najde nevěstu, práci a i něco dobrého k jídlu.

4.9/5 - (31 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..