Robůtek na pěstování jahůdek

Začalo jaro, sluníčko vysoušelo kaluže a už docela hezky hřálo. Po zahradách se už proháněli ptáčci a pomalu vylétaly včelky.

Jeden starý pan vědec, který žil v domě na rohu ulice, seděl ve své pracovně, popíjel čaj a prohlížel si obrázek, který mu odpoledne donesl Adámek, který bydlel v domě hned vedle. 

Na obrázku byla miska plná velkých červených jahod. S Adámkem si povídali o tom, jak by bylo úžasné, kdyby existoval robůtek, který by dokázal takové překrásné jahůdky pěstovat úplně sám. 

Adámek potom musel jít domů, ale pan vědec nad tím nápadem ještě velmi dlouze přemýšlel. Pak se podrbal na bradě, posunul si brýle na nose a zajásal: „Výborně, výborně!“ Tleskl rukama a rozběhl se radostně do svého skladu a zvědavě se tam rozhlížel. 

Věděl, že ve skladu má jednoho nedodělaného robůtka, který měl místo nohou malé pásy, takže mohl jezdit venku po hlíně. Ten se teď náramně hodil. Pan vědec ho přivezl do své pracovny a celého ho oprášil. Robůtek jen nevěřícně koukal.

„No, co na mě tak hledíš, robůtku? Uděláme z tebe robota na pěstování jahůdek,“ mrkl na něho pan vědec a dal se do díla. 

Vyrobil robůtkovi jednu ruku silnou a ohebnou, aby mohl motykou okopávat jahůdky. Druhou ruku mu udělal zase tak šikovně, že mohl vytrhávat plevel. K boku přidělal robůtkovi ještě hadici na zalévání. Robůtek se nestačil divit, co se to s ním všechno děje, a jen tiše a zvědavě přihlížel. 

Když byl hotový, postavil ho pan vědec doprostřed své zahrady za domem. Zamrkali na sebe a pan vědec spustil ovládací čudlík. Robůtek začal pracovat a jezdil sem a tam, až okopal celý záhon. Do něho pak zasadil s panem vědcem malé sazeničky jahod, které pak ještě zalil. 

Pod dohledem vynálezce se pak robůtek o jahůdky pečlivě staral každý den, dokud se na keřících neobjevily první jahody.

Jenže jak jahůdky červenaly a dozrávaly, uviděli je nenechaví špačci a začali se nad zahrádkou slétat. Štěbetali jeden přes druhého, jak by se k jahůdkám dostali a co že to po zahradě jezdí, proč to tak zvláštně svítí a jaké to vydává prapodivné zvuky. 

Robůtek se o jahůdky bál. Špačci byli den ode dne nebojácnější a odvážně se blížili k záhonu. Robůtek se je sice snažil odhánět, ale nic nezabíralo.   

Pan vědec si naštěstí štěbetání špačků všiml a hned věděl, co dělat. Vyrobil robůtkovi velkou lesklou vrtulku, a když přišel za robůtkem na zahradu, špačci zpovzdálí pozorovali, co se bude dít. Vynálezce přimontoval vrtulku robůtkovi na hlavičku, a jakmile se vrtulka roztočila, všichni ptáčci v zahradě se vylekali a v tu ránu frnkli pryč a už se raději neukázali.

Robůtkovi se vrtulka tuze líbila. Byla barevná a lesklá a při práci ho malinko nadnášela, takže měl pocit, jako by tak trochu létal. Moc si to užíval.  

Jak se tak jednou vznášel po zahradě, uviděl ho malý Adámek. Hned se rozběhl za panem vědcem, aby si mohl robůtka pořádně prohlédnout. Ten ho s úsměvem pustil na zahradu a za chvíli byla zahrada plná dětí, které robůtka s nadšením okukovaly. Koukaly ale také na nádherné velké červené jahody, které už mezitím dozrály a vypadaly teď stejně jako na Adámkově obrázku. 

Jahod byla taková spousta, že pan vědec poprosil děti, aby mu s otrháváním jahůdek pomohly. Pak je společně ochutnali. Byly slaďoučké a děti je jedly s takovou chutí, až měly bříška úplně nacpaná. Pusinky i prstíky měly od jahod celé červené. Děkovaly panu vědci a Adámek, robůtek i pan vědec se na sebe usmívali od ucha k uchu. 

Když už byl večer a děti šly domů, sedl si robůtek vedle pana vědce, vyprávěli si o pěstování jahůdek a shodli se na tom, že děti mají občas opravdu skvělé nápady.