O chlapečkovi, který všechny štípal

Jednou – někdy, někde – žil byl chlapeček, který se jmenoval Frantík. Ten chlapeček měl jednu špatnou vlastnost. Každého, koho mohl a na koho dosáhl, pokaždé štípnul. Kdyby to bylo jen tak z žertu, asi by se tomu všichni jenom zasmáli. Ale Frantík štípal tak silně, že to každého bolelo. Marně mu rodiče domlouvali, že to nemá dělat. Na Frantíka nic nezabíralo.

Když chodil do školky, nikdo si s ním nechtěl hrát. Všechny děti chodily poštípané, kňouraly a plakaly. Dokonce i paní učitelky byly od Frantíka poštípané. Ani jejich napomínání s Frantíkem nic nezmohlo. Brzy mu zakázali do školky chodit. Ale co škola? Tam přece chodit musí. Nebo ne? 

Rodiče dostali od ředitele školy nakázáno, aby s tím štípáním Franta rychle skončil, jinak do jejich školy chodit nemůže. Protože do školy dochází samé hodné a pilné děti, které chtějí poslouchat své dobré učitelky, a ne se nechat vyrušovat někým, kdo jim bude ubližovat a štípat je. Ani pan ředitel se nehodlá od nikoho nechat štípat. 

Když Frantík ten den usnul, rodiče seděli u stolu v kuchyni a chladili si ledovými obklady poštípané ruce od svého Frantíka. U toho řešili, co s tím.

„Vždyť už jsme vyzkoušeli všechno,“ povzdychla si maminka.

„Ještě jsme nezkoušeli odborníky na dětské chování,“ navrhnul tatínek. „Kamarád v práci mi povídal, že jejich kluk se pořád šťoural v nosu. Stačilo jedno sezení u doktora Vostrého a bylo po problému.“

„Myslíš, že by si poradil i se štípáním?“ šeptala maminka, aby Frantíka nevzbudila.

„Určitě. Hned ráno mu zavolám,“ rozhodl tatínek.

Netrvalo dlouho a Frantík jel s rodiči na výlet k panu doktorovi Vostrému. Frantík se celou cestu bavil tím, že prstíky štípal do potahů auta a pak do maminčina kabátu. Dál naštěstí ze své sedačky nedosáhl. 

V čekárně u pana doktora se Frantíkovi moc líbilo. Sedělo tam hodně plyšáků, které mohl štípat. To ho ale brzy přestalo bavit, protože plyšáci u toho nevydávali žádné zvuky. Proto chtěl jít štípat tatínka. Ten jen s obavami zíral na obrázky pověšené na zdech čekárny. Na jednom byl chlapeček, který jedl pastelky, že měl kolem pusy jen barevné třísky. Na druhém seděla holčička u hromady rozbitých hraček a právě ničila panenku. 

„Vidíš, maminko? Tohle budou jistě vyléčené děti,“ zašeptal tatínek.

„Au! Frantíku, to bolí!“ okřikla maminka Frantíka, na kterého obrázky žádný dojem neudělaly a začal se nudit.

Naštěstí se otevřely dveře a sestřička je pozvala dál k panu doktorovi. Pan doktor byl starý vrásčitý děda s dlouhými bílými vlasy. Změřil si Frantíka pohledem skrz tlusté brýle.

„Tak se ukaž, hochu,“ zaskřehotal pan doktor.

Frantík bez váhání přišel k němu a hned ho štípnul do ruky. Pak hned do ucha, do tváře a do nosu.

Pan doktor nic neříkal. Jen pokýval hlavou.

„Zkoušeli jste mu nasadit rukavice?“ ptal se potom.

„Ale jistě. On si je pokaždé sundal. A přilepit mu je nemůžeme, jak by ve škole psal? A jak by se myl?“ povídala maminka.

„Dobrá, dobrá. Když nechcete oželet takové prkotiny, jak pak chcete tenhle neduh léčit?“ mračil se pan doktor Vostrý.

Maminka se chtěla hádat, že přece mytí, škola a jídlo nejsou prkotiny, ale raději mlčela. Pan doktor se tvářil velmi nazlobeně. Možná za to mohl Frantík, který se nepozorovaně dostal pod jeho židli a mezi šprušlemi se mu povedlo pana doktora štípnout do zadku.

„Jau! Tohle je vážný případ, na který žádné léky nepomohou,“ povídal pan doktor. „Navrhuji cestu operativní. A to amputaci prstů. Případně celých rukou v zápěstí.“

Rodiče se polekali a začali jeden přes druhého hartusit, že to je přece moc a že to není žádná léčba a že okamžitě jedou domů a že pan doktor ať si amputuje svoje vlastní prsty, případně i celou hlavu, protože mu stejně asi už není na nic, když navrhuje takové věci.

Následující večer seděli rodiče opět v kuchyni zarmouceni neúspěchem. Navíc se Frantíkovo štípaní ještě zhoršilo. Už si stěžovali i sousedi, že nemohou domů. Frantík stál celé odpoledne u vchodových dveří a každého, kdo chtěl projít, štípnul. 

Tatínek tiše listoval novinami, maminka si chladila mokrou utěrkou bolavou hlavu. Náhle tatínek uhodil do stolu.

„Mám to!“

„Tiše, ještě ho vzbudíš a začne to nanovo,“ napomenula ho maminka.

„Podívej, tady,“ ukazoval tatínek nadšeně do novin a četl: „Naučte děti vážit si pohodlí. Dejte jim ochutnat středověk. Internátní škola rytířů napraví každého pacholka.“

„To je skvělé! Jen aby si s ním uměli poradit,“ strachovala se maminka. 

Přesto bylo rozhodnuto. Hned druhý den Frantík odjel do školy rytířů. Rodičům i sousedům se ulevilo, nikdo je neštípal, už se nemuseli bát malého Frantíka. 

A jak se měl Frantík ve škole rytířů? Dobře. Musel kromě učení ještě pracovat, aby si s ostatními mohl uvařit jídlo. Neměl tam žádný mobil ani televizi, dokonce i vodu na mytí si tam museli žáci a jejich učitelé ohřívat na ohni. Prostě tak, jak žili lidé v dávných dobách. Učitelé byli navíc samí rytíři, kteří nosili pevná brnění a nějaké štípaní jim rozhodně nevadilo. Však ono to Frantíka po prvních dnech přešlo, když musel začít řešit jiné problémy. Třeba to, jak se rozdělává oheň. 

Tak si, milé děti, važte toho, co máte. A hlavně si važte svých starostlivých rodičů a nikdy jim neubližujte. Jinak byste mohli dopadnout stejně jako Frantík.