Byl jednou jeden velice hravý a divoký medvídek Brumla. Roztomilý, divoký, ale hodný. Jen si chtěl stále hrát! Měl krásný, huňatý kožíšek a bylo mu stále teplo. Akorát se blížila zima a slyšel, jak se maminka medvědice s tátou medvědem baví o zimním spánku.
„Jaký zimní spánek? Proč bych měl v zimě spát, když mám takový teplý, huňatý kožíšek? Já spát nechci a nebudu! Chci si hrát, vybírat med, bavit se s ostatními zvířátky. Hrát si se sněhem, to bude zábava!“
A jak se rozhodl, tak udělal. Rodiče se nachystali do bezpečí na zimní spánek a Brumla dělal, že spí, ale ve skutečnosti se snažil zůstat vzhůru. Jakmile viděl, že máma s tátou usnuli, vylezl opatrně z bezpečí nory ven. Procházel se, hledal své kamarády, se kterými by si hrál, ale nikde nikoho neviděl.
Radost mu dělal bílý sníh, který zkoušel sbírat tlapkami. Ale samotného ho to nebavilo! Včeličky, které by opylovaly kvítky, také nikde neviděl. „Ta zima je tak smutná,“ říkal si Brumla.
„Proč jsem vlastně chtěl zůstat vzhůru? Nemám si s kým hrát, nemám se s kým honit s sbírat sníh ze země tlapkami celou zimu, to mě tedy taky bavit nebude.“
Tak se Brumla rozhodl, že se vrátí domů a zkusí, zda mu ještě půjde usnout. Když přišel zpět k noře, překvapilo ho, že narazil na probuzenou maminku. „Brumlo! Kde jsi byl? Byla jsem celá vyplašená, co se ti stalo! Probudilo mě, že nejsi schoulený vedle mě!“ Brumla se moc zastyděl, objal tlapkami maminku a slíbil, že něco takového už nikdy neudělá.
Stejně to byla nakonec nuda, a medvídci mají v zimě spát.
