Včelka Johanka a bublinka

Na louce plné fialových kvítků bydlela v malém domečku z květin malá včelka jménem Johanka. Byla to velmi usilovná a šikovná včelka.

Včelky jsou velmi pilní tvorové, kteří opylují kvítky. Johanka měla krásné žluté bříško a veselá černá tykadélka. Johanka si každé ráno vzala svůj malý kyblík a letěla sbírat pyl ze všelijakých voňavých kvetoucích květinek. Nejvíce však milovala zvonky. Létala z kvítku na kvítek a sbírala a sbírala, aby měla plný kyblík. Byla šikovná a vždy se jí kyblík podařilo naplnit až po vrch. A když zapadlo sluníčko, usilovná včelka Johanka se vrátila zpět do svého malého a velmi útulného domečku, aby nabrala síly na další den.

Jednoho rána vstala, vzala svůj malý kyblík na pyl připravena jít do práce, když tu najednou… co to?! Venku padají obrovské kapky deště a vítr fouká jako o závod. „Oh ne! Ajajaj,“ postěžovala si smutně včelka Johanka. „Jak budu teď létat a opylovat květinky?“ řekla si potichoučku a smutně zatřepala křidélky.

No, Johanka si řekla, že se jen tak nevzdá. I přes déšť a větřík, vyletěla ze svého domečku. Johanka se snažila vyhnout každé kapce, jak jen to šlo. Když vtom najednou z oblohy padala obrovská bublina. A padala rovnou na malou včelku Johanku!

„Pomoooocc! Je tady někdo?!“ křičela Johanka a naříkala, jak se na ni řítila velká bublinka. Přes velký déšť a vítr malou včelku nikdo neslyšel. Malá včelka bázlivě otevřela očka, ale co to? I se svým kyblíkem byla uvězněna v té velké bublince! Bublinka s ní letěla a letěla velmi daleko, daleko od jejího domečku a také daleko od louky. Johanka se velmi bála, když vtom „prásk“, bublinka praskla a včelka spadla na zem. Johanka se snažila odletět, ale byla ještě velmi slabá a unavená. Nedokázala se ani na nožky postavit.

Když tady z ničeho nic si malé včelky ležící na zemi všimla malá veselá holčička s obrovskou fialovou mašlí ve vlasech. Jmenovala se Maruška. Maruška věděla, co má udělat, protože její dědeček byl včelař a malou Marušku o včelkách velmi mnoho naučil.

Maruška donesla Johance misku s cukrovou vodou. Když se včelka Johanka posílila a usušila si svá křidélka, sluníčko už vykukovalo zpoza mraků. Déšť a vítr byly pryč. Johanka odletěla zpět na svou louku spolu se svým kyblíkem, ale ještě předtím zatřepala svými malými třpytivými křidélky před oknem jako vděk za to, že jí Maruška přinesla vodu k posílení. Holčička jí zamávala na rozloučenou. A tak mohla včelka Johanka dál dělat svoji usilovnou práci.