Vyděšené strašidlo

6 min. čtení

Anička se natolik zabrala do hry s panenkami, až skoro zapomněla, že je pozvaná na návštěvu ke své kamarádce Evičce. Naštěstí měla šikovnou maminku, která jí vždy důležité věci připomněla. A tak holčička hned běžela k šatní skříni, aby si vytáhla své oblíbené šaty s puntíky, kterými se chtěla kamarádce pochlubit.

Když skříň otevřela, vykoukla na ni bez varování jakási modrá chlupatá koule se zelenými tykadly, obrovskýma očima a červeným nosem podobným mrkvi. Hotová příšera! Anička vyděšeně vypískla a běžela se rychle schovat.

Jenže příšera také zaječela a okamžitě se zakryla Aniččiným kabátkem.

Když se Anička trochu vzpamatovala z leknutí a uvědomila si, že příšerka se vlastně schovávala před ní, tak ji strach docela opustil. Rozhodla se, že se půjde do šatní skříně podívat znovu. Navíc nutně potřebovala ty puntíkované šaty.

Opatrně našlapovala, aby snad obludku znovu nevyděsila a ta nezačala ječet nebo možná ještě něco horšího. Třeba strašit, což obvykle strašidla dělají.

Když už stála docela blízko, tak zakašlala a zašeptala: „Ahoj, já jsem Anička a kdo jsi ty?“

Nejdříve se nic nedělo, ale pak se vynořila dvě zelená tykadla. A po nich i obrovský nos. Až se nakonec ukázala příšerka v celé své kráse, tedy spíše v celé své šerednosti.

„Já jsem strašidlo. Teda vlastně nejsem,“ odpověděla plačtivě chlupatá koule. „Kamarádi se mi posmívají, protože se bojím…“

„A čeho?“ divila se holčička.

„Velkých prostor! Tak jsem se schovalo do tvé skříně. A tady se mi moooc líbí!“ dodalo už strašidlo veselejším tónem.

„Jenže já potřebuji šaty. Jsem pozvaná na návštěvu ke kamarádce,“ informovala Anička.

„Jen si je klidně vezmi, já tady na tebe počkám, dokud se nevrátíš,“ odpovědělo klidně strašidýlko.

„Tak jo,“ souhlasila holčička. „Pak vymyslíme, co s tebou…“ A následně se s příšerkou rozloučila, jako by vlastně o nic nešlo. Příšerky se schovávají ve skříních malých holčiček zcela běžně.

Anička si návštěvu kamarádky Evičky samozřejmě užila, ale chvílemi se přistihla, jak přemýšlí o svém strašidle ve skříni. Ano, Anička už si ho přivlastnila, jako by snad šlo o nějakou hračku.

Když se vrátila domů, první věc, kterou udělala, byla ta, že běžela do svého pokojíčku zkontrolovat, zda je chlupatá koule na svém místě. A byla skutečně tam. Schovaná za Aniččiným oblečením. Když uslyšela holčičku přicházet, tak vystrčila nejdřív tykadla a rudý nos. A pak udělala škleb, což měl být nejspíš úsměv.

Anička beze strachu nadšeně vyhrkla: „Já už vím, jak ti pomoct! Schovám tě u sebe v postýlce pod dekou. Budeš se mnou v noci spát a nic se ti nestane!“

„Myslíš, že to zabere?“ pochybovala příšerka.

„Nevím, ale můžeme to zkusit. Ale pojď honem, za chvíli přijde táta přečíst mi pohádku na dobrou noc, tak ať tě nevidí!“

Příšerka si rozhodně nepřála být odhalena nějakým dospělákem, a tak se okamžitě zachumlala pod deku v Aniččině posteli.

Za krátko skutečně dorazil tatínek s knížkou o Lichožroutech. V rodině Aničky se také pořád ztrácely nějaké ponožky, takže jako by vlastně četl pohádku přímo o nich.

Tatínek se podivil, že si dnes večer Anička nevzala do postele žádného plyšáka. Kdyby jen věděl, za co Anička plyšáka vyměnila! Možná by taky dostal strach. Ale Anička s klidem prohlásila: „Dneska budu spát sama, už jsem velká holka!“

Jak jen ty děti umí někdy lhát a bez mrknutí oka…

Jenže tatínek zpozoroval bouli pod dekou v místě, kde měla Anička nožičky. Vědoucně se usmál, pokýval hlavou a odpověděl:

„Když už jsi velká holka, tak budu číst pohádku jen pro tebe.“

Pohádka měla kouzelnou moc a brzy uspala nejen malou Aničku, ale i příšerku. A ta si spokojeně pochrupovala, v průběhu noci se roztahovala a odkopávala deku, ostatně jako malá Anička. Holčička nespokojeně brblala ze spaní, že se potvůrka roztahuje, i když je tak malá. Ale nakonec se přetočila na druhý bok a spala spokojeně dál.

Druhého dne se Anička probudila s úsměvem na tváři a radostně strašidlo pozdravila. Jenže to se schovávalo pod dekou a nechtělo vystrčit ani tykadlo.

„Proč se schovávaš?“ divila se Anička.

„Vždyť já se bojím, spaní s tebou v postýlce mi nepomohlo,“ zahuhlalo nespokojeně strašidlo.

„Já myslím, že už jsi strach porazilo,“ prohlásila sebejistě holčička.

„Jak to?“ podivilo se a zvědavě vystrčilo zelená tykadla.

„Celou noc si leželo odkopané a jak sis spokojeně spalo! Žádné zlé sny, prostě nic se ti nestalo.“

„Vlastně máš pravdu,“ muselo přiznat strašidýlko, „spalo se mi náramně jako už dávno ne!“

„Tak vidíš!“

Nakonec se odvážilo odkrýt a šťastně zvolalo: „Já jsem úplně zdravé a můžu zase dělat svou práci!“

„A tou je co?“ nechápala Anička.

„No přece strašení dětí!“ poznamenalo. „Ale neboj se,“ dodalo překotně, když uvidělo, jak se Anička zatvářila vyděšeně. „Tebe strašit nebudu. Ty jsi hodná holčička, protože jsi mi pomohla!“

„A nebylo by lepší, kdybys bylo hodné strašidlo?“ zeptala se dívenka nejistým hláskem. „Myslím takové, co děti nestraší a hraje si s nimi. A vůbec,“ dodala už kurážněji, „strašení není vůbec hezké. Děti se pak bojí. Kdyby sis s nimi hrálo, zažilo bys spoustu legrace!“

Strašidlo chvíli kroutilo svými zelenými tykadly, to byla známka toho, že usilovně přemýšlí o tom, co zrovna vyslechlo.

„No, zkusit bych to mohlo,“ odpovědělo nerozhodně. „A kdyby mě to nebavilo, tak se zase vrátím ke strašení, “ dodalo spěšně, aby neztratilo tvář zlé a děsivé příšery.

Anička radostně zatleskala. „Jupí, tak pojďme si hrát!“ přišla hned s nabídkou a pak ještě bezelstně dodala: „A víš, že jsi docela hezké?“

Strašidlo se zapýřilo, což vypadalo tak, že se mu zavlnily a prodloužily chlupy na těle a stala se z něj ještě větší a chlupatější koule. A pak se zeptalo:

„Tak co dneska podnikneme?“

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

komentáře 2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Nahoru