Na kraji malé vesnice žila v chaloupce s chatrnou doškovou střechou chudá vdova se svou dcerou. Kromě skromné střechy nad hlavou a několika slepic nic neměly. Většinou jedly jen to, co matka v létě nasbírala v lese, a peníze měly jen ty, které dcera utržila prodejem vajec na trhu. Za ty se dal aspoň koupit chleba a teplé boty na zimu.
Jednoho letního dne se matka necítila dobře, proto se do lesa na sběr jahod vydala její dcera. Zabalila si do zástěry krajíc okoralého chleba, popadla velký hrnec a šla. Když nasbírala plný hrnec lesních jahůdek, sedla si ke studánce, aby posvačila. Vtom se u studánky objevila stará žena v potrhaném oblečení. Vypadala jako žebračka.
„Moje zlatá děvenko, neměla bys pro mě kousek chleba? Od včerejška jsem neměla v ústech ani sousto,“ poprosila stařena dívku.
„Jakpak by ne, stařenko, dám Vám třeba celý krajíc,“ odvětila dobromyslná dívka. „Jen jestli Vám nebude příliš tvrdý,“ dodala starostlivě.
Stařenka se zaradovala: „Zaplať pánbůh, moje zlatá děvenko, zaplaťpánbůh! Ale když ty jsi mi pomohla, musím ti na oplátku také něco dát. Tu máš hrneček. Ten není jen tak ledajaký, ale kouzelný. Když mu řekneš ‚Hrnečku, vař!‘, tak ti navaří tolik kaše, kolik si budeš přát. Až budeš mít kaše dost, řekneš mu jen ‚Hrnečku, dost!‘ a hned vařit přestane. Jenom si musíš pamatovat, co říct.“ Jakmile dívce hrneček podala, v tu ránu zmizela.
Dcera utíkala domů, kde se matce hned svěřila s podivným darem od stařeny. Matka navrhla, že to musí rovnou vyzkoušet. Dcera tedy postavila hrneček na stůl a nesměla pronesla: „Hrnečku, vař!“ Co ženy viděly, bylo k neuvěření. Hrneček se vmžiku začal plnit ovesnou kaší, hnedle byl plný po okraj. Dcera spěšně pronesla: „Hrnečku, dost!“ Kaše se v hrnečku přestala vařit a ženy popadly lžíce a jaly se ochutnávat.
Hmmm, mňam! Kaše chutnala božsky, žádná z žen nikdy větší pochoutku nezažila. Když snědly celou várku navařené kaše a důkladně se pooblizovaly, musela dcera ještě posbírat od slepiček vajíčka a utíkat na trh.
Jak tak matka doma na dceru čekala, pokukovala po kouzelném hrnečku. A začala ji honit mlsná. Ta kaše byla tááák dobrá. Ještě hrnek by si dala. A mladá pořád nikde. Po nějaké chvíli už to matka nemohla vydržet a hladově prohodila: „Hrnečku, vař!“
Došla si pro lžíci, ale když se vrátila, kaše už přetékala z hrnečku na stůl. Leknutím nevěděla, co má dělat, a běžela pro velký hrnec, aby do něj dala přetékající hrneček. No ale když přišla s hrncem, kaše už tekla ze stolu na zem a klestila si cestu světnicí.
Matka se snažila tok kaše zastavit, seč mohla. Chrlila ze sebe všechny příkazy k zastavení kaše, které ji napadly. „Hrnečku, zastav!“, „Hrnečku, přestaň!“, „Hrnečku, stop!“, „Hrnečku, nech toho!“, „Hrnečku, neštvi mě!“ Jenže žádná z těch průpovídek nebyla ta správná, která by kouzelný hrneček s kaší zastavila. A tak začala kaše zaplavovat celou chaloupku, žena musela vyšplhat až na střechu a sednout si za komín, aby se v té kaši neutopila.
Ale kdyby to tak skončilo jen chaloupkou! Kaše se vyvalila dveřmi i okny ven a začala se rozlévat všude možně. Zaplavila silnici i náves a v hrnečku se pořád vařil další příděl nové kaše. Nebohá vdova celé to ovesné neštěstí pozorovala ze střechy, ale nemohla dělat víc než sprásknout ruce. Pořád nevěděla, jak hrneček zastavit.
Kdo ví, jak by celá lapálie skončila, kdyby se zrovna nevrátila dcera z trhu. Když viděla tu pohromu, duchapřítomně zvolala: „Hrnečku, dost!“
A to byla naštěstí ta správná slova, po kterých se příval kaše zastavil. Ovšem po celé vsi jí už bylo požehnaně. Sedláci vracející se z lopoty na polích se nemohli skrz ten kopec kaše dostat, museli se ke svým domům prokousat.
Tak snad jim ta lahodná kaše přišla po tvrdé práci vhod. Jisté je, že chudé děvče s dobrým srdcem už díky hrnečku nikdy nemuselo mít hlad.
Byla to moc hezka pohadka 😀🤩
Krásné. Obě dvě děti čtení pohádky pěkně poslouchaly, Ani nedutaly.
Pohádka je moc pěkná. Prostě klasika. Velká škoda, že „matka,“ a „dcera“ nemají jména.