Zajíci jsou velmi plaší tvorové. Stačí zašustit a už vyděšeně pádí do bezpečí. Někdy je poleká i jejich vlastní stín. Mají strach, aby je něco nesnědlo nebo je neulovil myslivec.
„Hele, kamaráde,“ povídá zajíc Tonda svému druhovi. „Už mě nebaví se pořád jenom bát.“
„To mě také ne,“ souhlasil Emil. „Ale jak to uděláme, abychom nebyli pořád jenom vystrašení?“
„To je jednoduché, prostě zůstaneme na místě a nebudeme se bát, že nás někdo sežere.“
Vtom ale zajíci zaslechli hluk, zapomněli na to, co před chvílí říkali, a rozběhli se do úkrytu. Cestou běželi kolem rybníka, kde si na kraji v rákosí vysedávala žabí rodinka.
Když žáby zahlédly upalující zajíce, polekaly se a ihned hledaly bezpečí. Jedna skočila do vody, druhá se přikryla listem a tři zbylé se snažily zahrabat do bahna, aby nebyly vidět.
Zajíci se zastavili.
„Emile, podívej,“ řekl zajíc Tonda a ukázal hlavičkou směrem, kde se třásly strachy schované žáby.
„No jó,“ souhlasil Emil a valil oči na žabí prstíky čouhající z bláta. „Vypadá to, že na tom nejsme zas tak špatně s tou naší zbabělostí.“
„Přesně to si myslím i já. Jsou další zvířata, která se nás dokonce bojí! No napadlo by tě to? My si tady zoufáme, jak jsme pořád vystrašení, a přitom jsou zvířata, která se bojí daleko víc než my.“
„Jo, jo,“ přitakal Emil. „Vždycky se najde někdo, kdo je na tom hůř.“
A tak zajíci přestali být nešťastní z toho, že pořád před něčím utíkají. Dokonce nebyli nešťastní z ničeho, co na ně les přichystal. Protože nyní už věděli, že i když jim zrovna není do zpěvu, vždycky se najde někdo, kdo je na tom hůř.
