Kocourek Pacík, vrabeček a bílá kočička

Pacík byl krásný huňatý kocourek a kamarád všech zvířátek. Bydlel v domečku se svými majiteli, kteří mu dávali samé dobroty. Přes den se procházel po střechách, stromech anebo se jen tak potuloval. Jednou se pod střechou jeho domu uhnízdili vrabčáci. Nejdříve měli z Pacíka strach, ale nakonec zjistili, že je to hodný kocourek a skamarádili se. To ses mohl dočíst v pohádce Kocourek Pacík a vrabeček.

Od té doby uběhlo už několik měsíců. Kocourek Pacík a jeho kamarád vrabeček jsou nerozluční kamarádi. Navzájem si pomáhají anebo vymýšlejí různé lumpárny, například když si vymyslí překážkovou dráhu na zahradě a hrají závody, nebo když spolu jdou na dlouhé procházky a Pacík ho vezme do tlamy a nosí ho, protože někdy vrabeček nemůže, je přece jen mladší a menší. To si pak všichni ostatní myslí, že kocourek si dal vrabečka k obědu. Ti dva z toho ale mají náramnou legraci.

Jednou se do vedlejšího domu přistěhovala kočka. Byla celá bílá. Když se procházela kolem Pacíka, mohl na ní oči nechat. „Jak ladně se pohybuje, jak se nakrucuje a ty její zelené oči,“ nahlas si posteskl kocourek večer na střeše. „O kom to mluvíš, prosím tě?“ ptal se vrabeček. „No přece o té nové kočičce od sousedů. Jakmile projde a podívá se na mě, musím si sednout. Úplně se mi podlamují kolena,“ vysvětloval kocourek.

„A proč s ní nepromluvíš? Proč ji nepozveš na nějakou dobrou konzervu? Nebo ti něco donesu z popelnice, něco delikátního, chceš?“ pokračuje vrabeček. „Když já nevím, co jí mám říct a jak s ní mluvit. Vrabečku, musíš mi poradit.“ Vrabeček se zamyslel a pak řekl: „No jasně, už to mám. Naši mi vyprávěli, že když tatínek chtěl někam pozvat maminku, nejdříve se jí dvořil. Nevím teda, co to přesně znamená, ale prostě ji chtěl nějak zaujmout. Takže vyletěl nad ní a začal se točit a mávat křidélky. Vypadalo to moc hezky, jako by kolem ní tančil ve vzduchu. Maminka si ho pak všimla. Líbilo se jí to. A pak jsem se vyklubal já.“

Kocourek nad tím přemýšlel. Taky by chtěl nějak kočičku zaujmout. Proto se učil, co mu vrabeček doporučil, i když neuměl létat. Vrabeček stál na zahradě, kocourek Pacík se postavil na zadní a začal máchat předními tlapkami, jako by chtěl létat. Do toho kroutil ocáskem a zadkem a poskakoval na zadních tlapkách. Myslel si totiž, že takhle se tančí. Bylo těžké udržet se v takové pozici. Ale kocourek Pacík se to chtěl moc naučit.

Vypadalo to legračně. Představ si kocourka, jak tančí na zadních, udržuje rovnováhu a do toho dělá, že létá. A to vše kolem malého vrabečka. Zrovna v tu chvíli, kdy Pacík zavrávoral z posledních sil, šla kolem bílá kočička. Když viděla, co se tam na zahradě děje, zastavila se a zahleděla. A když Pacík žuchnul na zem jako placka, kočička se rozesmála. Kocourek se tak styděl. Věděl, že ho kočička viděla.

Bílá huňatá sousedka se ale nevysmívala. Byla milá, a tak přišla za Pacíkem a vrabečkem a ptala se, co tady dělají. Než stačil Pacík něco říct, ukecaný vrabeček vše vyklopil. Jak se učili dvoření, aby si kocourka Pacíka všimla. Kočička se zastyděla, když si uvědomila, že to dělal Pacík kvůli ní. „A nechceš se raději projít na střechu?“ zeptala se ostýchavě. Pacík radostí vyskočil a hned už si to vykračovali spolu nahoru. Vrabeček samozřejmě letěl s nimi a při jejich seznamování pořád poletoval kolem nich a pomáhal jim, aby se už tak nestyděli.

No, někdy není na škodu, když si ze sebe někdo udělá legraci. I když u toho vypadá směšně jako Pacík u dvoření. Snaha se přece cení. A je to milé.