V jedné rozpadlé chaloupce žil tatínek, maminka a jejich chlapec Tonda. Byli velmi chudí, do střechy jim teklo a často neměli ani na jídlo. Tonda, aby rodičům pomohl, pracoval jako pasáček ovcí. Ale i tak neměl ani na pořádné oblečení, chodil v roztrhaných kalhotách, do kabátku mu táhlo a jeho čepice vypadala stejně otrhaně jako zbytek oděvu. I přesto si každé ráno cestou na pastvu vesele pohvizdoval.
Ten den pásl Tonda stádo ovcí na louce nedaleko zříceniny hradu Cimburk. Už začínalo být chladno a foukal ledový vítr, že se Tonda zimou ošíval. Tu si všiml, že se jedna z oveček oddělila od stáda a rozběhla se pryč ke zřícenině. Tonda se vypravil za ní.
Sotva ovečku doběhl, nahnal ji zpět ke stádu. Vtom mu vítr sebral z hlavy čepici. „Ale né, čepici né,“ volal Tonda a rozběhl se za ní. Představil si, jak by se maminka zlobila, kdyby přišel domů bez čepice. A na novou by rozhodně maminka peníze neměla.
A tak Tonda utíkal mezi nízké rozpadlé zdi, které kdysi bývaly hradem. Všimnul si, že jeho čepice zmizela někde v místech, kde byl napůl zasypaný otvor. Tudy se zřejmě šlo do nějaké podzemní chodby, když tu ještě stál hrad, napadlo ho. A protože byl hubený, snadno se protáhl úzkou skulinou. Tonda se nebál a lezl chodbou v šeru dál. Zanedlouho se rozšířila natolik, že už se mohl pohodlně narovnat. Najednou se před ním objevila jeskyně plná nejrůznějších pokladů, cenností a zlatých mincí. Uprostřed stál stařec.
„Copak tady děláš, chlapče?“ ptal se stařík. Tonda se nepolekal. „Dobrý den, ctihodný pane. Někam mi sem vítr zanesl čepici. Neviděl jste ji?“ „Tak se tu podívej. Tady v truhle jich mám hned několik.“ Tonda kouká, skutečně tu je mnoho krásných a úplně nových čepic. Takové by si nikdy nemohl dovolit. Jedna krásnější než druhá. Ale Tonda zavrtěl hlavou. „Ani jedna z nich není ta moje. Ta moje byla otrhaná a stará.“ V tu chvíli stařec odněkud vytáhl skutečnou Tondovu čepici. „Není to tahle?“ „Ano! To je ona! Děkuji Vám, dobrý pane.“ „A protože jsi poctivý,“ dodal stařec, „dám ti na cestu tuhle lucernu, abys potmě nezabloudil.“
Tonda se vydal na zpáteční cestu, zahnal ovečky domů a vrátil se k rodině. Doma zjistili, že lucerna je celá ze zlata. Od té doby už neměla Tondova rodina nouzi o jídlo, máma s tátou opravili chalupu a koupili Tondovi nové oblečení. Tu starou čepici si ale Tonda nechal na památku.
A co strážce pokladu? Když se o štěstí, které potkalo Tondu a jeho rodinu, dozvěděli sousedé, hned se tam vypravili také. Ale nikdo nikdy už nenašel vstup do tajemné chodby. Záhadný otvor jako by se v jednolitou skálu proměnil.
Bylo to moc moc moc hezký a bavilo mě to užil sem si to děkujeme
Pohádka byla moc hezká a jsem ráda že Tondovi už nebyla zima a že už nestrádali. Linda, Áďa a táta
Po dlouhé době velmi krásná pohádka, děkuji.