O dvanácti měsíčkách

Audio verze pod pohádkou 👇

V jednom prostém domku žila matka se dvěma dcerami. Holena byla její vlastní a Maruška nevlastní. Holena se k práci neměla, celé dny jen lenošila a snila o tom, jak si pro ni přijde bohatý ženich. Ovšem Maruška, to bylo něco jiného. Všechnu práci v domě zastala a vše jí šlo od ruky. Navíc každým dnem rostla do krásy. Až si její macecha domyslela, že s takovou si žádný ženich pro její Holenu nepřijde. Každý bude chtít Marušku. Bude se muset Marušky nějak zbavit…

Jednoho dne uprostřed zimy si Holena zmyslela, že chce kytici fialek. Dá si ji za pas, aby si k ní mohla kdykoli přivonět. A macecha hned věděla, koho pro fialky poslat. Vyžene Marušku do mrazu a tím se jí zbaví jednou provždy. A rovnou to Marušce i přikázala: „Přines Holence kytici fialek, sic tě z domu vyženu.“ Maruška se snažila bránit: „Kde bych ale teď našla fialky? Když Holena vydrží, hned zjara jí natrhám krásnou kytičku fialek.“

„Ty se opovažuješ mi odmlouvat? Holenka chce fialky teď. Na jaře má za pasem fialky kdejaká nána. Bez fialek se domů nevracej, to ti povídám,“ běsnila macecha.

A tak se nešťastná Maruška vydala ven splnit neuskutečnitelné přání své nevlastní sestry. Brodila se sněhem dlouhé hodiny, žádnou fialku ale nezahlédla. Až došla na louku, kde hořel veliký oheň. Kolem něj bylo do kruhu rozestavěno dvanáct kamenů a na každém kameni seděl vysoký muž. Těch dvanáct mužů bylo dvanáct měsíčků. Pravidelně se střídali podle měsíce, který zrovna panoval.  

Maruška byla zkřehlá zimou, a tak se osmělila a požádala měsíčky, zda by se mohla na chvilinku posadit k nim a ohřát u ohně.

„To víš, že se můžeš zahřát, děvenko. A copak tě v takovém mrazu přivádí tak daleko od všech lidských stavení?“

„Jdu natrhat sestře fialky,“ odpověděla popravdě Maruška.

„Co tě, děvče, nemá. Není čas chodit pro fialky, vždyť je vše pokryté sněhem,“ pronesl Leden, který seděl na největším kameni, protože zrovna vládl.

„Vždyť já vím, ale sestra s macechou mi to přikázaly. Když je nedonesu, vyženou mě z domu,“ vysvětlila Maruška.

Leden se na Marušku dlouze zadíval a pak pokynul směrem k jinému muži v kruhu: „Bratříčku Březne, pojď a posaď se na mé místo.“ Březen si vyměnil místo s Lednem. Pak zvedl nad hlavu dřevěnou palici a několikrát s ní zakroužil. Kolem něj roztál sníh, vyrašila zelená travička a ze země se vylouplo několik fialek. Akorát dost na pěknou kytičku.

„Tak si je, Maruško, honem natrhej,“ pobídnul ji Březen.  

Šťastná Maruška natrhala fialky a ze srdce měsíčkům děkovala. Poté s fialkami utíkala domů za sestrou a macechou. Když otevřela dveře, vůně fialek zalila celou světnici. Holena s macechou ovšem neměly takovou radost, jak Maruška čekala. Spustily na ni, kde že ty fialky sebrala.

„Tam vysoko na kopci. Roste jich tam spousta,“ špitla Maruška.

Holena s macechou se na Marušku nevraživě dívaly, ale už nic neříkaly. Druhý den Holena dostala chuť na jahody. A macecha opět hned věděla, koho pro ně pošle. Marně se Maruška bránila, že to nedává žádný smysl chtít jahody v lednu. Pod pohrůžkami se musela znovu vypravit do mrazu a vánice. Jahody samozřejmě nikde nerostly, jediná možnost byla zkusit zase poprosit o pomoc měsíčky. Když se tam napůl zmrzlá dostala, pozdravila, uctivě se uklonila a vylíčila, co ji tam dovedlo.

„Drazí měsíčkové, pomozte mi, prosím. Sestřička dostala chuť na jahody a já je nemohu nikde najít.“

„No jakpak by také ano, když je všude sníh a mráz…“ zakabonil se Leden. Pak vyzval jednoho ze svých bratrů:

„Bratře Červne, pojď se posadit na mé místo.“ Červen se přesunul na největší kámen, zakroužil svou dřevěnou palicí nad hlavou a kolem něj se objevila zeleň a ze země rostly drobné jahodové keříky. Během chvilky byly obsypané rudými jahodami, jen se zakousnout. Červen vyzval Marušku, aby si je rychle otrhala a utíkala domů. Dojatá Maruška tak učinila a převelice měsíčkům děkovala. Když se s jahodami vrátila do chalupy, žádného vděku se nedočkala. Ale na jahodách si Holena pochutnala, to zase ano.   

Jako by se ovšem její choutky nedaly ničím uspokojit. Dalšího dne už naříkala, že má ohromnou chuť na jablíčka. Marušku vypakovala ze dveří s tím, že bez jablek se nemá vracet, sic se se zlou potáže. Nebohá Maruška se rovnou vydala na louku, kde už podvakrát zastihla bratry měsíčky. Poté, co dorazila zkřehlá a se slzami v očích ke známé vatře na louce, nemusela už ani nic vysvětlovat.

„Tak čehož si žádá tvá sestra tentokrát?“ ptal se rovnou Leden.

„Sestřička má velikou chuť na jablíčka, milý měsíčku.“

„Bratře Září, pojď a posaď se na mé místo,“ vyzval Leden svého bratra. Ten se usadil, roztočil dřevěnou palici nad hlavou a nedaleko stojící jabloň se zazelenala, vyrašily na ní pupeny a ty se proměnily ve šťavnatá jablíčka radost pohledět. „Pojď a rychle si nějaká setřes, děvenko,“ vyzval Marušku. Maruška třásla stromkem, dokud neopadalo pár jablíček.

„Honem je posbírej a běž domů, děvenko,“ vybídnul ji Září. Maruška posbírala, co popadalo, nastokrát měsíčkům poděkovala a běžela jablíčka zanést Holeně, než přejdou mrazem.

Holena si náramně pochutnala, ale bylo jí to málo. „Proč je jich tak málo? Beztak jsi zbytek snědla, ty darmojedko nanicovatá,“ hřímala na nešťastnou Marušku.

„Ne, sestřičko, ani jsem si nekousla, přinesla jsem ti všechna jablíčka, která jsem ze stromu setřásla.“

„A kde je ten strom?“ chtěla vědět Holena. 

„Tam vysoko na kopci. Tam byl strom plný jablíček,“ pověděla Maruška.

Když Holena slyšela, že jablek je tam ještě dost, vzala si teplý kabát, pytel na jablka a spěchala na kopec. Přece nenechá tu nenasytu, aby jí zase všechna jablka snědla. Když dorazila na kopec, uviděla oheň a rovnou se bez ptaní a bez pozdravů prodrala až k ohništi.

„Hej, dědci, neviděli jste tu strom plný jablek?“ zajímalo ji nejvíce. Tím ale mocné měsíčky hrubě urazila. Leden roztočil nad hlavou svou dřevěnou palici, nebe se zatáhlo, přišla fujavice a sněžilo, jako by se potrhaly všechny nebeské peřiny. Holenu to odválo a bloudila závějemi vysokými jako hory, až dokud nezeslábla a neumrzla.

Mezitím na Holenu čekala doma její matka, ale Holeny nikde. „Tak Holena se někde nacpává jablky a mně nedonese? No to si tam pro ně musím zajít sama.“ Vydala se na kopec a dorazila právě, když dul vítr nejsilněji. Ve sněhové plískanici i ona zbloudila a nakonec umrzla.

Maruška je doma netrpělivě vyhlížela několik dní. Měla o ně strach. Když konečně ustal severák a sněhová nadílka, vypravila se k měsíčkům, aby zjistila, zda o její sestře a maceše něco nevědí.

Leden ji uklidňoval: „S těmi se už netrap, děvenko. Potkal je osud, jaký si zasloužily. Ty máš dobré srdce a užila sis s nimi svoje. Vrať se domů, štěstí tě nemine.“

Maruška se vrátila, i když jí bylo nevlastní sestry a matky líto. Nenávist ani pomstychtivost v jejím srdci nikdy neměly místo. Po čase ji ale smutek přešel, hospodařila si sama a dobře se jí dařilo. Její krása a laskavost neušly ani fešnému synu zdejšího rychtáře. Maruška v něm také našla zalíbení, a tak brzy hospodařili spolu a vedlo se jim náramně.