Tadeáš a čert Luciáš

4 min. čtení

V krásné dřevěné chaloupce u lesa žil kluk, který se jmenoval Tadeáš. V domečku bydlel se svými rodiči. Vypadal jako pěkný rošťák a taky to rošťák byl. Neposeděl ani minutu na jednom místě. Nikdy nedokázal sedět na židli a na chvíli dávat pozor. Nohy se mu hned začaly pohupovat, očima brouzdal po celé místnosti a věčně přemýšlel, na co by sáhl a co by provedl. Prsty ho začaly brnět, jako by chtěly někam utéct, a celý se vrtěl, jako by ho štípaly blechy. Tadeáš byl prostě neposeda.

Hned jak ráno vstal, vzal si do ruky snídani a utíkal do lesa. Celý den se v něm proháněl, sbíral šišky, lozil po stromech a doplňoval jídlo do krmelce. Les měl moc rád. Mohl tady být sám sebou. Měl rád i zvířata a snažil se jim pořád nějak pomáhat. Jenže nevěděl, že i v lese na něj může číhat nebezpečí.

Jednou zůstal Tadeáš v lese příliš dlouho. Nevšiml si, že se stmívá. Sluníčko přestalo hřát a Tadeáše ofukoval chladný vánek. Začala mu být zima, a tak se přikrčil ke stromu a rukama si zahříval paže a nohy. Už se pomalu zvedal, že půjde domů, když vtom před ním zasvítila jiskra a něco prasklo. Z ničeho nic se před ním ukázal čert. Byl baculatý, ocas mu mrskal do všech stran a byl úplně černý. Jen jeho bílé zuby mu svítily. Všude kolem něj to smrdělo ohněm.

Tadeáš vyskočil na nohy a odvážně se zeptal: „Kdo jsi? A co chceš?“ Čertík se potutelně usmál a odpověděl: „Tadeáši, neboj se. Já jsem čert Luciáš. Přišel jsem ti pomoct. Vidím, že je ti zima, a tak jsem ti chtěl pomoci s ohýnkem. U něj se pěkně zahřeješ a bude ti dobře. Dřeva máš tady dost a jiskru na zapálení ti dám já.“

Tadeáš chvíli přemýšlel. Zima mu byla velká, to je pravda. Ale i když to byl rošťák, věděl, co se má a nemá dělat. A oheň v lese je nebezpečný. Ten se zakládat nesmí. „Děkuji ti, čerte, že mi chceš pomoci, ale oheň nepotřebuji. V lese se žádný ohýnek dělat nesmí.“ Luciáš ještě chvíli Tadeáše přemlouval. Lákal ho na to, jak by to bylo příjemné a jak teploučko by mu bylo, že stačí jen pár dřívek a bude mu dobře. A že se určitě nic nestane.

Tadeáš ale pomyslel na své kamarády zvířátka, kterým by se mohlo něco stát, kdyby založil oheň. Teplo by mu sice bylo, ale oheň v lese je prostě nebezpečný. „Ne, Luciáši, přestaň, já oheň v lese dělat nebudu! To se nedělá.“ Řekl rozhodně Tadeáš. Luciáš se zarazil. Myslel si, že Tadeáše přemluví. Byl to totiž čert, který naváděl lidi, aby udělali něco špatného. Pak si je mohl odnést s sebou do pekla na nějakou dobu do služby. Tadeáše si ale odnést nemohl. Luciášovi nezbývalo než se s Tadeášem rozloučit.

Když večer Tadeáš ležel v posteli a přemýšlel nad tím, co se mu dneska přihodilo, měl ze sebe radost. Věděl, že se zachoval správně. V okamžiku, kdy usínal, uslyšel ťukání na parapet u okna. Potichu jej otevřel a tam stály veverky. Ve vyřezané dřevěné misce mu dávaly hromadu lesního ovoce. K oknu přiletěli taky ptáčci a štěbetali: „To máš za to, že jsi neohrozil náš les nějakým ohněm a že ses nenechal k tomu zlákat. Těšíme se na tebe zítra. Dobrou noc, kamaráde.“ Tadeáš si misku vzal, poděkoval a usínal spokojeněji než kdy dříve.

4.6/5 - (91 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..