Tadeáš a čert Luciáš

4 min. čtení

V krásné dřevěné chaloupce u lesa žil kluk, který se jmenoval Tadeáš. V domečku bydlel se svými rodiči. Vypadal jako pěkný rošťák a taky byl. Neposeděl ani minutu na jednom místě. Když měl sedět na židli a na chvíli dávat pozor, nikdy to nedokázal. Nohy se mu začaly pohupovat, očima brouzdal po celé místnosti a už přemýšlel na co by sáhl a co by provedl. Prsty ho začaly brnět jakoby chtěly někam utéct a celý se vrtěl, jakoby ho štípaly blechy. Tadeáš byl prostě neposeda. Hned jak ráno vstal, snídani si vzal do ruky a už utíkal do lesa. Celý den se v něm proháněl, sbíral šišky, lozil po stromech a doplňoval jídlo do krmelce. Les měl moc rád. Mohl tady být sám sebou. Měl rád i zvířata a snažil se jim pořád nějak pomáhat. Jenže nevěděl, že i v lese na něj může číhat nebezpečí.

Jednou už byl Tadeáš v lese moc dlouho. Nevšiml si a už se začalo stmívat. Sluníčko přestalo hřát a Tadeáše ofukoval chladný vánek. Začala mu být zima a tak se přikrčil k jednomu stromu a rukama si zahříval paže a nohy. Už se pomalu zvedal, že půjde domů, když v tom před ním zasvítila jiskra a něco prasklo. Z ničeho nic se před ním ukázal čert. Byl baculatý, ocas mu mrskal do všech stran a byl úplně černý. Jen jeho bílé zuby mu svítily. Všude kolem něj to smrdělo ohněm.

Tadeáš vyskočil na nohy a odvážně se zeptal: „Kdo jsi? A co chceš?“ Čertík se potutelně usmál a odpověděl: „Tadeáši neboj se. Já jsem čert Luciáš. Přišel jsem ti pomoct. Vidím, že ti je zima a tak jsem ti chtěl pomoci s ohýnkem. U něj se pěkně zahřeješ a bude ti dobře. Dřeva máš tady dost a jiskru na zapálení ti dám já.“

Tadeáš chvíli přemýšlel. Zima mu byla velká, to je pravda. Ale i když to byl rošťák, věděl co se má a nemá dělat. A oheň v lese je nebezpečný. Ten se zakládat nesmí. „Děkuji ti čerte, že mi chceš pomoci, ale oheň nepotřebuji. V lese se žádný ohýnek dělat nesmí.“ Luciáš ještě chvíli Tadeáše přemlouval. Lákal ho na to, jak by to bylo příjemné a jak teploučko by mu bylo. Že stačí jen pár dřívek a už mu bude dobře. A že se určitě nic nestane.

Tadeáš ale pomyslel na své kamarády zvířátka, kterým by se mohlo něco stát, kdyby založil oheň. Teplo by mu sice bylo, ale oheň v lese je prostě nebezpečný. „Ne Luciáši, přestaň, já oheň v lese dělat nebudu! To se nedělá.“ Řekl rozhodně Tadeáš. Luciáš se zarazil. Myslel si, že Tadeáše přemluví. Byl to totiž čert, který naváděl lidi, aby udělali něco špatného. Pak si je mohl odnést sebou do pekla na nějakou dobu do služby. Tadeáše si ale odnést nemohl. Luciášovi nezbývalo než s Tadeášem rozloučit.

Když večer už Tadeáš ležel v posteli a přemýšlel nad tím, co se mu dneska přihodilo, měl ze sebe radost. Věděl, že se zachoval správně. Když už usínal, slyšel ťukání na parapet u okna. Potichu jej otevřel a tam stály veverky a ve vyřezané dřevěné misce mu dávaly hromadu lesního ovoce. K oknu přiletěli taky ptáčci a štěbetali: „To máš za to, že si neohrozil náš les nějakým ohněm a že si se nenechal k tomu zlákat. Těšíme se na tebe zítra. Dobrou noc kamaráde.“ Tadeáš si misku vzal, poděkoval a usínal ještě spokojeněji, než kdy dříve.

4.8/5 - (65 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..