Ve velkém městě plném domů, silnic i lidí, žilo červené autíčko. To autíčko bylo odvážné. Celé dny s větrem o závod jezdilo ulicemi, závodilo s ostatními autíčky, nedbalo při tom na dopravní předpisy, a dokonce nedávalo ani trochu pozor, aby snad někomu neublížilo. Bylo to autíčko z pořádně tvrdého plechu, a tak se mu nikdy nic nestalo.
Každý den ráno projíždělo kolem vysokého semaforu. Ten si brzy všimnul, že právě tohle červené autíčko nikdy nedává pozor, jestli zrovna svítí červená či zelená. Jednou ráno tedy pozorně sledoval silnici, a když viděl, že se autíčko blíží, sklonil se nad silnici a autíčko zastavil.
„Zastav červené autíčko, musíme si promluvit! Víš vůbec, proč tu stojím a svítím?” ptal se semafor. „To vím, ale já jsem odvážné autíčko, mě tvoje červené světlo nemůže zastavit,” chlubilo se autíčko, „nikdy se mi nic nestane, mám pořádně tvrdý plech a nemusím se ničeho bát!” Semafor si poslechl ta nerozumná slova a dlouze přemýšlel, co autíčku odpoví. Nakonec se nadechl a pomalu začal vyprávět: „Vždycky, když tady ráno projíždíš, dívám se za tebou. Každý den vidím, že jsi svou rychlou jízdou někoho ohrozil, či dokonce zranil! Nedávno jsi na cestě přejel mravence, předtím jsi zase vylekal paní Veverkovou tak, že zapomněla, kam šla. Ostatní autíčka z tebe mají strach a zvířátka před tebou prchají, co jim síly stačí. Tobě se možná nikdy nic nestane, ale úplně jsi zapomnělo na ostatní!” Semafor ještě ani nedomluvil a autíčko už se celé stydělo. Vůbec ho nenapadlo, že se chová tak nebezpečně. Myslelo jen na sebe a teď ho to moc mrzelo.
Další den ráno vyrazilo na svou objížďku města pěkně pomalu. Rozhlíželo se po dopravních značkách, na červené vždycky zastavilo, každého pozdravilo a paní Veverkové dokonce popřálo hezký den..
A nestačilo se divit. Všichni se na něj usmívali, mávali mu zpátky a paní Veverková mu přinesla na ochutnání dva čerstvé oříšky, které to ráno našla pod lískovým keřem v parku.
