Markéta O.

Jak už tak tomu bývá, čas plyne jako zběsilý a nikdo z nás jej nedokáže zastavit. V některých chvílích bychom jej zastavili rádi, avšak někdy zase naopak – popohnali. Jako nikdo z nás neuteče nástupu do mateřské školy, tak se nevyhne ani přestupu do základní školy. A jak se s tím dokázal vypořádat klučík, jemuž nikdo neřekl jinak než Kubajz?

V jednom domečku na samém kopečku, bydlela holčička, co nesla jméno Eliška. Ta holčička jednu špatnou vlastnost měla, a sice, že si palec na ruce neustále cucala. Všichni se jí tuze smáli, ať už byli velcí, anebo malí. Toto nikdy nedělali. Eliška se však vždy uklidnila, když ten palec v puse měla.

Stejně jako každý rok po pololetním vysvědčení, tak i letos se Karolínka s radostí vydala na prázdniny k babičce a dědečkovi na statek. Venku mrzlo až praštilo a Karolínce bylo jasné, že venku nebude trávit tolik času, jako tomu bývalo o letních prázdninách. I přesto se ale k prarodičům tuze těšila, protože jí společnost dělával křeček, kterému neřekla jinak než Tulík. Zvuk praskajícího ohně v kamnech, teplé ponožky, deka a horká čokoláda v hrníčku. Nic z toho nesmělo v tomto období u babičky a dědečka chybět.