Eliška a kouzelný svetr

V jednom domečku na samém kopečku, bydlela holčička, co nesla jméno Eliška. Ta holčička jednu špatnou vlastnost měla, a sice, že si palec na ruce neustále cucala. Všichni se jí tuze smáli, ať už byli velcí, anebo malí. Toto nikdy nedělali. Eliška se však vždy uklidnila, když ten palec v puse měla.

Eliščin kamarád Zack, ten to má zase tak… Když pocítí nervozitu, schovává se do úkrytu. A kamarád Eda? Ten zase obejme svého plyšového medvěda. A co pomůže Elišce? Třeba přitulit se k plyšové lišce?

Eliščina snaha marná byla, plyšovou lištičku vždy upustila. Plyšový kamarád byl z toho smutný, avšak palec byl pro Elišku tuze chutný.

Eda chodil do domu a z domu – dovnitř a ven. Ptá se: „Jak Elišce pomůžem?“ Maminka jej z okna spatřila a během pár vteřin mu poradila. „Když já byla malá, s panenkama jsem si hrála. Avšak když jsem se něčeho bála, svůj palec na pravé ruce jsem si cucala. Pomohl mi svetr, co mi šikovný děda upletl. Každý rukáv na konci – přišitou měl rukavici. Palec neměl šanci, vždyť byl schovaný v rukavici“.

„Hurá!“ Zaradovala se Ela, když se tohle dozvěděla. Maminka vlezla do podkroví, hledat kouzelný svetr, jenž si tam několik let už hoví. Hledala vlevo, hledala vpravo, když vtom se z rohu ozvalo: „Tady já si lebedím, už spoustu let asi nikomu já nechybím.“

Maminka do něj bušit praklem začala, aby z něj všechen prach dostala. Elišce kouzelný svetr darovala a dobrý skutek tím tak udělala. Eliška si palec rázem cucat přestala, a proto si v jednom kuse výskala. Edové mamince pěkně poděkovala a ve škole se už neschovávala.