V jednom stařičkém stavení nedaleko úzké cestičky a krásné studny, žila chudá vdova a s ní i dvě dívky – dcery. Jedna z nich byla ošklivá a líná. Zato ta druhá byla její přesný opak. Jmenovala se Maruška. Byla tuze pilná a také krásná. I přesto měla vdova radši tu ošklivou a línou. Byla to totiž její vlastní dcera.
Jednoho dne se stalo obrovské neštěstí. Maruška předla len nedaleko kamenné studny. Pracovala rychle a pilně, když vtom jí jeden z prstů začal krvácet. Nitka byla celá od krve, a proto ji Maruška chtěla umýt ve studnici. Prsty však byly velmi zkřehlé, a proto jí přadeno spadlo až na samé dno studny.
Maruška se rozhodla do studny vlézt, když vtom jí uklouzla noha a spadla až na dno kamenné studny. Všechno však dobře dopadlo, když opět přišla k sobě.
Jak se to jen stalo, že z ničehož nic leží na rozkvetlé louce, kde poletují nejen pestrobarevní motýlci, ale i pruhované včelky z květu na květ. A ta vůně. Na obloze radostně zářilo sluníčko a nebyl vidět ani jediný mráček.
Maruška se rozhodla vstát a prozkoumat okolí. Cítila se jako v ráji.
Maruška se vydala po jedné z kamenitých pěšinek. Za chvíli však v dáli spatřila světýlko, jenž následovala. Nemohla se dočkat, až si s někým bude moci popovídat. Čím blíže byla světýlku, tím více bylo patrné, že se jedná o chaloupku. V momentě, kdy došla až na její zápraží, dveře se otevřely.
Stará a shrbená babička, která již neměla snad jediného zubu v puse, ji pozvala dál. Nejdříve nabídla Marušce trošku vody a chléb se solí. „Můžeš u mě zůstat ve službě. Když zastaneš všechnu práci, budou všichni spokojeni,“ povídá stařenka. „Tvojí nejdůležitější prací však bude důkladně natřásat peřiny, a to tak, aby z nich pírka létala,“ pokračuje. Maruška tomu nerozuměla. Proč zrovna tato činnost je tou nejdůležitější?
„Ještě jsem se nepředstavila. Já jsem Paní Zima,“ povídá s úsměvem babička a podává Marušce ruku. Dívenka konečně vše pochopila a nabídku přijala. Jakmile začala natřásat peřiny až z nich pírka létala, na světě se začala snášet jedna sněhová vločka za druhou.
Čas utíkal jako voda a Maruška začala být smutná. Stýskalo se jí po domově. I přesto, že na ni byla její nevlastní matka se sestrou zlá a nikdy ji nepochválila. Dívenka se bála Paní Zimě říct, že se jí zachtělo jít domů, avšak musela jí to říct. Nechtěla ji opustit bez rozloučení, když o ni po ty roky tak pečovala. Měla ji moc ráda.
Maruška s Paní Zimou usedla ke stolu a vysvětlila jí, co se děje. Matička zima pro ni měla pochopení a nabídla, že ji vyprovodí. Prošly spolu obrovskou bílou bránou, jenž byla pokrytá silnou vrstvou ledu. V momentě, kdy dívka bránou procházela se však stalo něco nečekaného. Na Marušku se spustil zlatý déšť. Na hlavu, ale i ramena jí padal jeden zlaťák za druhým. Když se Maruška otočila, Paní Zima tam již nebyla. Slyšela jen její hlas: „To máš za tvoji pracovitost.“ U nohou jí také leželo přadeno, které jí před několika lety spadlo do studny. Když se pro něj Maruška natáhla, zjistila, že stojí zase u studny, do níž spadla.
Maruška popadla přadeno a pytle se zlaťáky, které si nesla od Paní Zimy a vydala se na cestu domů. Ačkoliv ji matka neměla příliš v lásce, opět ji ráda viděla. Zůstala na všechnu práci v domě sama, což se jí příliš nelíbilo.
Když jí Maruška vyprávěla, kde byla a jak přišla k penězům, matce na její tvář usedl letmý úsměv. „Vstaň a jdi pilně přást len k té studni. Budeš příst, dokud ti z rukou nepoteče krev. Jakmile bude přadeno celé od krve, skočíš dolů do studny,“ dávala přesné pokyny matka ošklivé dceři. Ta matku bez váhání poslechla, ačkoliv se jí nechtělo. Mnohem radši by seděla doma na peci jako líný Honza z pohádky.
Jakmile se lenošná dívenka dostala do jiného světa, kde několik let bydlela i její nevlastní sestra Maruška, vydala se hledat chaloupku, v níž bydlí ta bezzubá stařenka.
Paní Zima vzala dívenku do služby, jako i její nevlastní sestru. Myslela si, že bude také tak pilná. Nemýlila se, jelikož tomu tak bylo. Avšak pouze prvních pár dní. První den dívenka opravdu pilně pracovala a zastala všechnu svoji práci. Dalšího dne však pracovala o něco méně, další den ještě méně, až přestala pracovat úplně a jen se válela v posteli.
Jednoho dne se Paní Zima rozhodla, že dívenku pošle domů. Dívenka byla šťastná a plná očekávání, že ji odměna v podobě zlaťáků nemine. Opak byl však pravdou.
Jakmile dívenka procházela bránou, začala se na ni valit smůla v obrovském množství. „Kde jsou moje zlaťáky?“ Křičela a rozčilovala se. S hanbou pak odcházela domů. Každý však obdrží odměnu dle svých zásluh. I zde platí známé přísloví, že bez práce nejsou koláče.
Moc pěkné 🙂