Představte si, jak by se vám žilo, kdybyste si svůj domeček pořád nosili na zádech. Kdykoliv by začalo kapat nebo byste se cítili unavení, mohli byste se prostě schovat, přečkat déšť nebo si vydechnout. A přesně takový domeček měla na zádech Zorka, roztomilá šnečí holka.
Vás asi napadlo, že byste byli úplně šťastní. Jenže Zorka nebyla! Všichni šneci široko daleko totiž měli krásně vybarvené ulity. Byly pruhované, žíhané nebo jednobarevné a krásně lesklé. Zorka měla ulitu světle hnědou, bez jediného proužku a celou ušmudlanou. Ostatní šnečci se jí sice nijak neposmívali, často se ale podivovali, co že se to Zorce s její ulitkou stalo, že vypadá tak obyčejně.
Jednoho dne se Zorka pomaličku plahočila po louce a slzy měla na krajíčku. Krásně svítilo sluníčko, ulity ostatních šneků se leskly jako malé spirálovité drahokamy, ale její ulita nic. Vypadala tak nešťastně, že si toho dokonce všimli i mravenci z mraveniště, kolem kterého Zorka procházela. „Co se stalo Zorko, roztomilá šnečí holko?”, ptali se. A Zorka vysvětlovala: „Moje ulita je úplně obyčejná. Chtěla bych, aby se leskla, měla proužky nebo žíhání a byla krásná.” Mravenci se na chvíli zamysleli, a pak Zorce přikázali: „Tady zůstaň, počkej na nás. Hned budeme zpátky. Budeš mít ulitu, jakou svět neviděl!” A Zorka čekala. Měla už docela dlouhou chvíli, když uviděla, jak se k ní z dálky blíží celý zástup mravenců. Měli plné ruce práce, nesli totiž borůvky, maliny, pampelišky i stébla trávy.
Začali okolo Zorky pobíhat, a ta nevěřila vlastním očím. Za chvíli totiž na její obyčejné ulitě byly žluté proužky od pampeličkovách květů, modré puntíky namalované borůvkami, střed ulity byl obarvený malinami na červeno a její lem, ten byl krásně zářivě zelený, natřený stéblem trávy.
Zorka se na tu nádheru nemohla vynadívat. Vesele se ploužila dál po louce a každému, kdo její ulitu pochválil, nezapomněla říct, že to mravenečci jí pomohli a krásně jí ulitu nabarvili.
