Jak se netopýr bál

3 min. čtení

Když celý les zahalí tma a na nebi se objeví měsíc a hvězdy, nastane noc. Všechna zvířátka v lese se zachumlají do svých pelechů a doupat a ulehnou ke spánku. Musí nabrat sílu na další den. Jsou ale zvířata, která v noci žít začínají. Přes den spí. Když se blíží soumrak, proberou se. Otevřou své malé oči a zahájí noční život.

Žijí v jeskyních, spí zavěšení hlavou dolů a umí létat. Je jich vždycky hodně vedle sebe. Když se začíná stmívat, je to signál, aby se probudili a vyletěli do lesa. Jsou to netopýři. I když létají rychle a v noci, nikdy do ničeho nenarazí, ani se nebojí.

V jedné jeskyni jednou taková skupina netopýrů žila. Večer se vždy rozletěli po lese a celou noc se po něm proháněli. Svištěli vzduchem a užívali si to. Jeden z nich ale zůstával v jeskyni. Malý netopýrek, který se moc bál. Měl velký strach, že do něčeho narazí, že se ve tmě ztratí a že netrefí zpátky. Tak raději zůstával v jeskyni a sám.

Jeho kamarád netopýr ho vždycky večer budil a říkal mu: „Kámo, vstávej. Už je večer. Za chvíli vyrážíme. Pojď s námi a neboj se. Budu tam s tebou. Nemusíš se bát. Vydáváme zvuky, které slyšíme jen my, a ty nám pomáhají se neztratit a do ničeho nenarazit.“ Jenže malý netopýrek mu vždycky odpověděl: „Ale já je neslyším. Neumím to a bojím se. Radši zůstanu doma.“ Schoulil se na jednu stranu a byl smutný.

Jednou se ale přece jen stalo něco, co ho z jeskyně dostalo ven. Když se takhle večer celá skupina rozletěla do lesa a malý netopýrek zůstal v jeskyni, zdálo se mu, že něco slyší. Takový zvláštní zvuk. Zaposlouchal se, ale zvuk nepoznal. Vnitřní hlas mu ale říkal, že se něco stalo a že ten zvuk je pro něj. Postavil se na kraj jeskyně a nastražil uši. Zase ten zvuk. Něco mu pořád napovídalo, že musí zjistit, co to je.

Sebral všechnu svou odvahu a snažil se letět za tím zvukem. Ten ho dovedl až k velkému stromu, kde byla pověšená obrovská síť. V té síti byli chyceni všichni jeho kamarádi. Na kraji té sítě ležel i jeho kamarád a volal: „Já věděl, že přiletíš! Věřil jsem ti. Vidíš, říkal jsem ti, že ty zvuky vydáváme jen my a že tě dovedou, kam potřebuješ. A teď honem. Musíš nás dostat ven. Chytli jsme se všichni do pasti.“

Netopýrek oblétal celou síť dokola a přemýšlel, jak jim pomoct. Pak ho napadlo, že veverky mají ostré zuby, vzbudil je a prosil o pomoc. Veverky neváhaly a rychle utíkaly překousat síť. Za několik minut byli netopýři volní. Moc veverkám děkovali.

Byli taky pyšní na svého nejmladšího netopýra. Díky jeho odvaze byli všichni zachráněni.

Od té doby už se malý netopýr vydává na noční cesty se svou skupinou a nezůstává sám v jeskyni. Nebojí se a věří svým instinktům. 

4.6/5 - (52 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..