O čertu Bertovi a zimní víle

V zemi pohádkové a kouzelné žilo hodně čertíků. Bydleli pěkně pod zemí ve svém doupěti. Hezky v teple. Byli to hodní čerti. Udržovali na zemi pořádek a pod zemí ohýnek. Když byl někdo nespravedlivý nebo zlý, vzali si ho na nějakou dobu do doupěte, aby tam pracoval. Ale když byl někdo hodný, svými kouzly mu pomáhali.

Jednou brzo ráno čerta Berta něco vzbudilo. Ze země se ozýval slabý, líbezný hlásek. Tak pěkně zpívat ještě nikoho nikdy neslyšel. Musel zjistit, kdo to je. Vydal se tedy na zem. Pozorně poslouchal, odkud se hlas line.

Šel za ním, až došel k jezírku, kde na kameni seděla krásná dívka. Vlasy měla dlouhé a bílé jako sníh. Oči se jí třpytily jako čarovná studánka. Tehdy byla zima a jezero tuze zmrzlé. Všude kolem sníh. Dívenka vypadala nádherně, ale v jejím hlase čert poznal smutek. Nechtěl to tak nechat.

Utřel ze sebe saze, uhladil si rozježené chlupy, upravil si kabátek, posbíral odvahu a přikročil k dívce: „Dobrý den, krásná slečno, moc hezky zpíváte, ale zdá se mi, že smutně. Můžu vám nějak pomoct?“ Dívenka se na čerta zahleděla svýma studánkovýma očima a mile se usmála. V tu chvíli se čertovi podlomila kolena. Dívka ho úplně okouzlila.

„Jsi hodný, čertíku, děkuji ti za starost, ale pro mě je těžké najít radost. Jsem zimní víla. Neumím kouzlit. Nejde mi to. A co jsem to za vílu, která neumí čarovat?“ smutně vysvětlovala víla. „A tak jen sedávám tady na tom kameni u zamrzlého jezera a zpívám. To jediné mi dělá potěšení,“ pokračovala zimní víla.

„Milá vílo, nebuď smutná. Vždyť kouzla nejsou žádný žert. Vím to, jsem totiž kouzelný čert,“ povídá čertík Bert. Víla se trošku pousmála. Čertík byl legrační. Když viděl čert Bert náznak úsměvu, úplně mu roztálo srdíčko.

Chtěl ještě více vílu rozesmát. Začal zpívat a do rytmu poskakovat: „Krásná vílo, tak už nesmutni a kolem sebe se rozhlédni. Je plno důvodů k radosti, tak už neměj starosti. Nevadí, že nemáš ke kouzlení sklony, každý má přece k něčemu jinému vlohy. Tak už se usměj a se mnou si zazpívej.“

Popěvoval čertík Bert a přitom poskakoval kolem víly. Ta už se neudržela a začala se usmívat. Jinak to ani nešlo při pohledu na roztomilého čerta. Pak se čertík k víle naklonil a pošeptal jí do ucha: „Řeknu ti jedno tajemství. Chceš?“ Víla nedočkavě pokyvovala hlavou.

Čert pokračoval: „Sice neumíš čarovat, ale musím se ti přiznat. Mě jsi úplně okouzlila.“ Víla i přesto, že byla celá bílá, úplně jí zčervenaly tváře. Čert poznal, že se víla stydí, a zase začal zpívat: „Pro tebe, pro tebe, šel bych třeba do nebe.“ Víla se začala usmívat ještě více. Byla moc ráda, že ji čert rozveselil. A měl pravdu. I když neumí čarovat, tak to nevadí, vždyť každý umí něco jiného. Ona zase umí třeba moc hezky zpívat.

Od té doby se na kameni u zmrzlého jezírka každé ráno potkávají dvě pohádkové bytosti. Jsou úplně rozdílné. Víla je čistá a bílá jako sníh, naproti tomu čert Bert je černý a věčně od popela. Ale jim to nevadí, že jsou jiní. Mají se rádi, rozumí si a rozveselují se. A to je to hlavní.