Byl jednou jeden čert jménem Rufík, který žil spolu s ostatními čerty v pekle hluboko pod zemí a stejně jako ostatní čerti, strašil zlobivé děti. Vždy jim říkal, že když nebudou hodné, odnese je do pekla a bude je strašit napořád. Nosil otrhaný, sazemi zčernalý kabát z ovčí vlny, měl růžky, ocásek a jedno kopýtko. Byl to jednoduše čert jako každý jiný, přesto se však od ostatních lišil.
Čerti se vyhýbali práci kdykoliv to jen šlo. Když se jejich nejvyšší šéf, Lucifer, nekoukal, čerti okamžitě nechali práci prací a šli se raději válet k ohni, nahřívat si kopýtka a ocásky. Avšak Rufík byl jiný. Nejen, že měl práci rád a jen tak se povalovat ho nebavilo, ale také nesnášel horko, které v pekle vládlo. Byl rád, když mohl vyjít z pekla a užít si konečně chladnější čerstvý vzduch. Obzvlášť zbožňoval zimu, když bylo vše zasněžené bílými závějemi sněhu a studené vločky se mu zachytávaly ve vlasech. Rufík dlouho přemýšlel, jak by mohl na zemi být častěji a nakonec dostal nápad.
Jednoho dne, když si Lucifer šel dát šlofíka, všichni čerti ihned zanechali práce a šli se zase válet k ohni. Rufík se vydal k Luciferovi vývést mu pořádnou čertovinu. Když už byl skoro u něj, schválně zakopnul a jak padal, roztrhl Luciferův nejmilejší krvavě rudý plášť a rozbil oblíbený hrnek.
To Lucifera samozřejmě probudilo, a když viděl tu spoušť, velmi se na Rufíka nahněval a chtěl ho nějak potrestat. Rufík mazaně prosil, ať ho hlavně neposílá na zem, že už tak má v pekle dost práce, protože věděl, že právě to Lucifer nejspíš udělá a taky že to udělal. Poslal ho na zem a přidal mu tolik práce, že bude pořád jenom na zemi a nebude mít čas ani na chvíli odpočinku v teple pekla.
Rufík ještě chvíli předstíral, jak moc je zoufalý a zklamaný, i když ve skutečnosti překypoval štěstím. Rufík na zemi vesele hlídal, aby děti nezlobily své rodiče a užíval si radosti, které by mu peklo neposkytlo.
