Byl mrazivý prázdninový den a město právě pohltila čerstvá sněhová pokrývka. Lednové slunce se třpytilo na zasněžených kopcích a cestách a vnášelo do města kouzelnou atmosféru. Tento den byl ideální na sáňkování!
Na vrchol malého kopce v parku se už přesouvala skupina dětí, které za sebou nedočkavě táhly své sáně či boby. Mezi dětmi byli i sourozenci Roman a jeho mladší sestřička Vanessa. Děti byly zabalené až po uši a odhodlané okusit čerstvý sníh se svými novými sáněmi, které dostaly od Ježíška na Vánoce.
Vanesska byla nejmenší ze všech dětí, a proto jen nervózně svírala své sáně. Vedle ní však stál její starší bratr Roman, který ji podporoval, aby svůj strach hodila za hlavu a užívala si sáňkování na kopci.
„Pojď Vaness, to zvládneš, podívej!“ volal Roman na sestřičku a pustil se na svých sáních dolů kopcem. Jel rychle jako blesk. Kopec však shora vypadal hrozivě. Děti na něm vesele sáňkovaly, jen malá Vanesska stála nervózně na místě, přešlapujíc z nohy na nohu. Sledovala, jak se její starší bráška vrací se svými sáněmi zpět na vrchol kopce.
„Mám strach,“ zamumlala si potichu Vanesska. Slyšela, jak si z ní jiné děti utahují a smějí se jí, že se bojí.
„Ona to zvládne, na tom, že má někdo strach, není nic směšného!“ řekl naštvaně Roman ostatním dětem, které se jí smály, když se vrátil zpět k sestře. Chlapec se postavil k sestřičce a mile jí řekl:„Neboj se, spolu to zvládneme. Pojedu s tebou na sáních, dobře? Bude to zábava. Pokud to nezkusíš, tak přece nikdy nevíš, jaká je to sranda!“ řekl jí.
Vanesska zaváhala, ale nakonec nesměle přikývla. Posadila se na své sáně za svého bratříčka a pevně se chytila jeho zad. Roman se silně odrazil a spolu se rozjeli dolů z kopce, přičemž její bráška pomalu nohama brzdil, aby nejeli moc rychle. Sáně se nejdříve zakývaly do strany, ale potom se ustálily a hladce klouzaly po utlačeném sněhu. Vítr jim šlehal do tváří a Vanesska křičela radostí, když nabírali mírnou rychlost. Děvčátko jen sledovalo svět kolem sebe. Všechno uběhlo velmi rychle a už byli i dole. Roman přibrzdil a děti vesele sesedly ze saní.
„To bylo skvělé, ty sáně jely rychle!“ odvětila sestřička a strach hodila za hlavu.
„Já jsem ti to říkal!“ zvolal bráška a poplácal sestřičku po růžové čepičce.
„Můžeme jezdit nejdříve spolu?“ zeptala se ho sestřička.
„Jasně! Kolikrát jen chceš!“ odvětil bráška a vydali se spolu zpět nahoru na kopec.
Po zbytek dne se kopcem ozýval smích dětí. A z Vanessy si už nikdo legraci nedělal. Dokonce se po čase i odhodlala jet na sáních sama. Bylo to něco neuvěřitelného. S pomocí brášky dokázala překonat svůj strach.
Když se děti vydaly domů, táhnouce své sáně, Vanesska odvětila:„Děkuji, že ses mě zastal, když se mi děti smály, a že jsi mi pomohl překonat strach a nevzdal to se mnou!“ řekla sestřička bráškovi vřele.
„Vždyť jsi moje sestra, musím tě ochraňovat a pomáhat ti!“ odvětil Roman.
Od toho dne si sourozenci vždy pomohli, když to potřebovali. Vanesska díky svému bráškovi překonala svůj strach a byla z nich nerozlučná dvojka, která byla připravena zažívat spolu spoustu dobrodružství!
