Kde je začátek duhy

3 min. čtení

Po zimě přichází jaro. Tráva začíná zelenat. Na loukách začínají rašit pestrobarevné květiny. Zvířata se začínají probouzet ze zimního spánku. Houfy ptáčků přilétají zpátky k nám do teplých krajin. Sluníčko začíná více hřát a je všude tepleji. Někdy naši zem zavlaží nečekaný teplý jarní déšť. Když prší a přitom svítí slunce, na nebi se objeví něco nádherného a barevného. Víš co? Správně je to duha. Nikdo nikdy neviděl její začátek ani konec. Nikdo neví, jak tady vznikla. Já znám ale příběh jedné holčičky, která našla kouzlo duhy.

Před nějakým časem jedno odpoledne na krásné  rozkvetlé louce si hrála malá Niki. Pletla si z květin věneček, když tu najednou na ní spadlo pár kapek. Za chvíli se už spustil jarní déšť. Ale protože pořád svítilo sluníčko, na nebi se začala ukazovat duha. Niki se koukala, jak se nádherně zbarvuje a roste po celé obloze. Chtěla zjistit, kde je její začátek. A tak se vydala tam, kde duha začínala.

Šla až na konec louky přes veliký kopec. Po chvíli viděla něco zvláštního. V dálce za velkými kameny se něco třpytilo. Blýskající světýlko se rychle pohybovalo sem a tam. Když se Niki přiblížila, aby zjistila co to je, uviděla vílu. Byla malinká a celá barevně zářila jako duha. V obou rukách pevně držela zrcátko, kterým mířila na slunce. A když pršelo, tak ten odraz z jejího zrcátka vytvářel duhu. Víla musela zrcátkem dobře mířit a taky šlo vidět, že to není jednoduché, držet ho naproti slunce a v dešti. Když déšť zesiloval, bylo to pro vílu ještě těžší.

Niki chtěla víle pomoct. Neváhala a utíkala k ní. Klekla si vedle ní, rukama chytla její zrcátko a pomáhala ho držet vší silou. Víla se nejdříve zlekla, ale když viděla, že jí Niki pomáhá, tak jí to dovolila. Když přestalo pršet a duha se pomalu ztratila, víla se jen divila. „Kdo jsi a proč si mi pomáhala?“ Zeptala se. „Jsem Niki. Viděla jsem duhu a moc se mi líbí. Chtěla jsem vidět její začátek a kde se tady bere. Pak jsem uviděla tebe, jak držíš zrcátko a odrážíš z něj ty nádherné duhové barvy. Šlo vidět, že to není jednoduché a tak jsem ti chtěla pomoct.“ Opověděla Niki. „Ale jak to že tě zrcátko nepopálilo. Vždyť je dělané jen pro víly?“ Pořád se divila malá duhová víla. V tu chvíli se zrcátko rozsvítilo a samo odpovědělo: „Na Niki jsem vidělo, že je hodná. Že nechtěla ublížit ani tobě a ani mě. Protože chtěla jen pomoct. Tak jsem jí to dovolilo a nespálilo jí ruce. I mezi lidmi milá vílo se najdou lidé s dobrým srdcem.“

Víla i Niki se na sebe usmály. Byly rády, že se potkaly. Domluvily se, že když Niki příště uvidí duhu a bude blízko, poběží zase víle pomoct. Na oplátku víla Niki začala věřit a svěřovala jí tajemství z vílího duhového světa. Staly se z nich kamarádky a jen ony věděly o kouzlu duhy.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 2

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..