Kde je začátek duhy

Po zimě přichází jaro. Tráva začíná zelenat. Na loukách raší pestrobarevné květiny. Zvířata se probouzejí ze zimního spánku. Houfy ptáčků přilétávají zpátky k nám do teplých krajin. Sluníčko konečně hřeje a je všude tepleji. Někdy naši zem zavlaží nečekaný teplý jarní déšť. Když prší, a přitom svítí slunce, na nebi se objeví něco nádherného a barevného. Víš co? Správně, je to duha. Nikdo nikdy neviděl její začátek ani konec. Nikdo neví, jak tady vznikla. Já znám ale příběh jedné holčičky, která našla kouzlo duhy.

Před nějakým časem jedno odpoledne na krásné, rozkvetlé louce si hrála malá Niki. Pletla si z květin věneček, když tu najednou na ní spadlo pár kapek. Za chvíli se už spustil jarní déšť. Ale protože pořád svítilo sluníčko, na nebi se začala ukazovat duha. Niki pozorovala, jak se nádherně zbarvuje a roste po celé obloze. Chtěla zjistit, kde je její začátek. A tak se vydala tam, kde duha začínala.

Šla až na konec louky přes velký kopec. Po chvíli spatřila něco zvláštního. V dálce za obrovskými kameny se něco zatřpytilo. Blýskající světýlko se rychle pohybovalo sem a tam. Když se Niki přiblížila, aby zjistila, co to je, uviděla vílu. Byla malinká a celá barevně zářila jako duha. V obou rukách pevně držela zrcátko, kterým mířila na slunce. A když pršelo, odraz z jejího zrcátka vytvářel duhu. Víla musela zrcátkem dobře mířit. Bylo vidět, že to není jednoduché, držet ho naproti slunci v dešti. Když déšť zesiloval, bylo to pro vílu ještě těžší.

Niki chtěla víle pomoct. Neváhala a utíkala k ní. Klekla si vedle ní, rukama chytla její zrcátko a pomáhala ho držet vší silou. Víla se nejdříve zlekla, ale když viděla, že jí Niki pomáhá, dovolila jí to. Když přestalo pršet a duha se pomalu ztratila, víla se jen podivila. „Kdo jsi a proč jsi mi pomáhala?“ zeptala se. „Jsem Niki. Viděla jsem duhu a moc se mi líbí. Chtěla jsem vidět její začátek, kde se tady bere. Pak jsem uviděla tebe, jak držíš zrcátko a odrážíš z něj ty nádherné duhové barvy. Šlo vidět, že to není jednoduché, a tak jsem ti chtěla pomoct,“ odpověděla Niki. „Ale jak to, že tě zrcátko nepopálilo? Vždyť je dělané jen pro víly?“ pořád se divila malá duhová víla. V tu chvíli se zrcátko rozsvítilo a samo odpovědělo: „Na Niki jsem vidělo, že je hodná. Nechtěla ublížit ani tobě, ani mně. Protože chtěla jen pomoct. Tak jsem jí to dovolilo a nespálilo jí ruce. I mezi lidmi, milá vílo, se najdou dobrá srdce.“

Víla i Niki se na sebe usmály. Byly rády, že se potkaly. Domluvily se, že když Niki příště uvidí duhu a bude poblíž, poběží zase víle pomoct. Na oplátku víla Niki začala věřit a svěřovala jí tajemství z vílího duhového světa. Staly se z nich kamarádky a jen ony věděly o kouzlu duhy.