I maličkost dokáže potěšit

3 min. čtení

Uprostřed zelené louky stál strom. Byl vidět široko daleko, protože byl moc velký. Jeho obrovský kmen by neobjalo ani 10 dospěláků. Každý rok krásně kvetl a jeho koruna byla tak velká, že ze země nešel vidět ani její konec. Nebyl to ale obyčejný strom. V jeho bohaté koruně žilo několik skřítků.

Pobíhali si mezi větvemi, spali a odpočívali na jeho velkých listech a jedli jeho plody. Tito skřítkové mezi lidi moc nechodili. Byli spokojeni na svém stromě. Jeden ze skřítků byl ale nejstarší a nejmoudřejší a ten jim dal občas úkol, aby lidem pomohli. Všichni mu říkali Rada. Protože jim vždycky nejlépe poradil.

Jednou skřítek Rada zavolal své skřítky. Všichni si hezky posedali na své větve a poslouchali, co jim řekne. Nejstarší skřítek si odkašlal a řekl: „Nastal čas, abyste lidem pomohli. Potřebují potěšit. Zvednout náladu. Jsou smutní. Mají moc starostí a už se zapomínají radovat. Jak to uděláte, to nechám na vás. Tak směle do toho.“

Mezi skřítky nastal šum. Všichni se radili a přemýšleli, jak to udělat. Sypali nápady jeden přes druhého. Pořád ale nemohli přijít na to, co by lidi rozesmálo. Neuměli velká kouzla, takže museli vymyslet něco jednoduchého. Po chvíli jeden skřítek na něco přišel. Řekl svůj nápad a všichni souhlasili. Hned se dali do práce. Někteří skřítci sehnali papír a jiní zase stonek od květiny. Ten stonek pouštěl zelenou barvu, takže sloužil jako propiska. Na papír stonkem napsali vzkaz. Papír složili do tvaru vlaštovky. Odnesli ho k městu. Vyšplhali na největší strom, co tam byl a vlaštovku z papíru se vzkazem pustili do města mezi lidi. Vznášela se vzduchem. Poletovala mezi lidmi. Až jednou přistála na lavičce vedle smutného dědečka. Ten si vlaštovky všiml, vzal ji, přečetl si vzkaz na ní a mile se usmál. Postavil se a vlaštovku poslal dál. Ta zase chvíli brouzdala po větru a pak přistála vedle maminky s holčičkou. Holčička zvedla vlaštovku, přečetla si vzkaz, usmála se a podala ji mamince. Ta se podívala na vlaštovku, taky si přečetla vzkaz a na obličeji se jí objevil úsměv. Obě pak poslaly vlaštovku dál.

Takhle to pokračovalo pořád. Každý, kdo si přečetl vzkaz na vlaštovce, se usmál. Ať už byl smutný více nebo méně. Skřítci vše pozorovali a měli radost že úkol splnili. Rozveselili několik lidí. Večer vše vyprávěli svému nejstaršímu skřítkovi Radovi. Ten všemu pozorně naslouchal a měl z nich radost. Pak se jich zeptal: „A co bylo napsáno na té vlaštovce?“ „Usměj se, to ti sluší nejvíc.“ Odpověděli skřítkové.

Nejstarší skřítek Rada byl na ně pyšný. Jednoduchou větou a milým dobrým skutkem dokázali lidi rozveselit. Skřítkové poznali že k tomu, aby někomu udělali radost, nepotřebují dělat velké věci. Stačí že to myslí od srdce. Dodnes malí skřítkové na tom stromě spokojeně žijí. A každý den se těší na to, jaký úkol jim Rada dá.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..