Byl jeden chlapeček Viktor, který právě začal chodit do školy. Tam se naučil číst, a tak si četl knížky, hlavně ty o přírodě. Dověděl se v nich o mořských potvůrkách, tropických pralesích nebo o tom, jak kytičky na slunci dělají cukr. Nejvíc ho ale zajímali pavouci.
Líbily se mu jejich zásnubní tanečky, sítě i lov kořisti (do které naplivají sliny a vycucnou ji brčkem jako koktejl). Když si Viktor o pavoucích úplně všechno přečetl, začal chodit do přírody a tam je pozoroval. Viděl, jak hbitě lezou, spouští se na laně, a dokonce pochopil, jak si pomocí pohybu nohou povídají.
Pokaždé když rodiče Viktora uložili ke spaní, tak ještě tajně vstal a trénoval si, co od pavouků přes den odkoukal. Lezl například zespodu palandy a přidržoval se za prkna. Naučil se šplhat po žebřinách, nejdřív hlavou nahoru a pak i hlavou dolů. Vázal perfektní sítě z provázků. A světe div se: uměl si s pavouky i povídat!
Jednoho dne se Viktor s maminkou a tatínkem vypravili na výlet na vysokou horu. Stoupali výš a výš a v jednu chvíli museli přelézt po úzké pěšince na skalní římse. Najednou se udělalo dusno. Pak přišel blesk, hrom a začal foukat silný vítr. Vítr foukal víc a víc. Rodina na římse jen tak vlála. A pak fúúú! Přišel ten nejsilnější poryv ze všech. A maminka s tatínkem i Viktorem spadli z pěšinky.
Padali, padali, mysleli si, že už nastala jejich poslední vteřinka. Když vtom najednou: bum! Dopadli do záchranné sítě. Do té se pořádně zamotali a zůstali v ní viset.
Rodiče nejdřív pocítili úlevu, že tam tu síť lidé namontovali, ale hned poté je přemohlo zoufalství:
„Co s námi bude?“
„Vždyť jsme tu sami nad propastí a nikdo o nás neví!“
„Jak se z té sítě proboha vymotáme?“
Jak tak naříkali, ani si nevšimli, že se jejich šikovný chlapeček Viktor ze sítě vymotal a hned začal vyprošťovat i je. Za chvíli už všichni tři seděli vedle sebe na síti a rodiče se nestačili divit, jak to Viktor dokázal. A po chvíli se divili ještě víc. Viktor vložil prsty a špičky nohou do těch nejmenších škvír ve skále a zručně, skoro jako pavouček, vylezl zpátky nahoru na římsu. Tam ale, místo toho, aby hned utíkal pro pomoc, začal koukat do skály. Co tam hledal? Přece nějakého pavoučka, kterého by se zeptal na cestu! Jenže to rodiče nevěděli, a tak jen udiveně koukali: „Co tam ten kluk dělá? Jestli on se při pádu neuhodil do hlavy, že se takhle divně chová!“
Viktor je moc neuklidnil, protože se začal chovat ještě divněji. Hýbal rukama nad hlavou, rozhazoval nohy do všech stran a poťukával na skálu. Našel tam totiž pavoučka a teď si s ním povídal. Pak Viktor vyskočil, popoběhl kousek za římsu a rozběhl se přímo dolů ze srázu. On mu ten pavouček poradil, že nejlepší cesta do vesnice je dolů po skále, pak na strom, odtud se na vlákně přehoupnout přes potok, pak přes kameny, ještě přes jednu skálu a už bude ve vesnici. Neznal totiž cestu lidskou, ale pavoučí.
Ještě že měl Viktor za sebou svůj pavoučí trénink a v kapse pevný provázek. Hbitě zdolal všechny nástrahy pavoučí stezky a už byl ve vesnici. Tam volal:
„Kde jste kdo?! Pomoc, pomoc, mí rodiče jsou ve velkém nebezpečí! Bouřka nás strhla z cestičky a oni visí v záchranné síti nad propastí! Prosím, pojďte rychle se mnou a pomozte jim!“
Lidé se hned seběhli:
„Spustíme záchrannou akci! Pověz nám, chlapečku, jak se k tvým rodičům dostaneme?“
Viktor pohotově odpověděl:
„To musíte po skále nahoru, přes kameny, přelétnout přes potok a na skálu a tam jsou mí rodiče uvěznění.“
Lidé si říkali, že se ten chlapeček musel ze stresu pomýlit, protože taková cesta přece neexistuje! A raději přivolali vrtulník. Pilot a záchranáři vzali Viktora na palubu a vyletěli na pátrací akci.
Rodiče naštěstí napadlo rozprostřít na síť velkou červenou pláštěnku. Díky tomu je pilot brzo uviděl. Naletěl přímo nad ně a zastavil vrtulník ve vzduchu. Záchranář se z vrtulníku spustil dolů a navázal maminku i tatínka k sobě na lano. Pak zamával na pilota a ten je vytáhl zpátky do vrtulníku. Tam všichni začali jásat a rodiče se s Viktorem šťastně objali. Viktor měl v tu chvíli trojitou radost. Prvně, že jsou jeho milovaní rodiče živí a zdraví. Za druhé, že mohl konečně využít svůj pavoučí trénink pro něco užitečného. A za třetí, že zažil let vrtulníkem, což se jen tak nějakému chlapečkovi nepoštěstí.
Pilot dovezl Viktora s rodiči až k nádraží a oni odtud už snadno dojeli vláčkem domů. Tam na oslavu, jaký je Viktor hrdina, objednali rodiče pizzu. Dobře si na ní pochutnali a ještě si dali zmrzlinu jako zákusek. Rodiče pak řekli Viktorovi, že jsou z toho stresu děsně unavení a že půjdou brzy spát. Viktor byl také unavený, a to hodně, protože měl za sebou spoustu pohybu a spoustu strachu o rodiče. Tak si řekl, že pro jednou vynechá pavoučí trénink a prostě si jen tak lehne.
Ležel ve svojí postýlce a usínal. Nevěděl, jestli ještě bdí, nebo už sní, když se k němu přiblížil velký světélkující pavouk. Byl krásnější než všichni pavouci, jaké znal. Vlastně byla, protože to byla samička. U pavouků jsou totiž samičky často zkušenější a větší než samci.
Pavoučice promluvila: „Viktore, já jsem královna všech pavouků světa. Už několikrát jsem o tobě slyšela dobré zvěsti. Tví domácí pavouci mi říkali, jak po pavoučím způsobu trénuješ, abys byl zdatný jako my. A dnes jsem dostala zprávu od pavouka ze skalní římsy, který mi prozradil, jak statečně ses zachoval při záchraně rodičů! Mám radost, že se nám pavoukům nějaký člověk snaží porozumět a vyrovnat. Na důkaz mého obdivu ti dávám tenhle kouzelný smotek pavučinek. Když ho budeš mít u sebe, dodá ti tři superschopnosti. Za prvé: zvládneš lézt i po těch nejhladších stěnách. Za druhé: budeš umět skvěle skákat. A za třetí: kdykoliv sáhneš do kapsy, vytáhneš z ní tenké, ale velmi pevné lano.“
Vložila Viktorovi smotek do kapsy a pak ještě dodala:
„Víš, co znamená tvoje jméno, Viktore? Viktor je vítěz. A my ti ode dneška budeme říkat Pavoučí Vítěz, na památku toho, jak jsi po pavoučím způsobu zvítězil nad velkým nebezpečím.“ Po těch slovech pavoučí královna přestala světélkovat a tiše zmizela. Viktor pak hluboce usnul.
Ráno se probudil dost pozdě a hned vzpomínal na dobrodružství předchozího dne.
„Jestli se mi to náhodou celé jen nezdálo?“
Pak se podíval na svoje ruce, celé odřené od lezení po skále, a řekl si:
„Ta bouřka a ten vrtulník, to bylo opravdický. To jsme s rodiči určitě prožili. Ale pavoučí královna, ta už byla jen sen. Pavouci přece nadpřirozené schopnosti nemají.“
Pak se v duchu uchichtl.
„Ale to jméno, Pavoučí Vítěz, to se mi líbí. Budu si tak říkat, když budu večer trénovat.“
A s tím rozhodnutím začal nový den.
Nemohla být pavoučí královna nakonec přeci jen opravdová? A co kdyby byl opravdový i ten kouzelný smotek? Zažije Pavoučí Vítěz další dobrodružství? To se dozvíte zase příště.
Příběh o Viktorovi a velkou spoustu dalších pohádek najdete i v audio podobě! Pusťte si pořad „Pohádky z domečku“ na Spotify, Google Podcasts, YouTube nebo Podcast Addict. Stačí zadat “Pohádky z domečku“ nebo použít odkaz: https://open.spotify.com/show/1znqcSRfthbK4ZybglQ7mp?si=f5bd74fed39b4989
To bych se taky chtěla naučit lézt jako pavouk protože je mám rada. Linda 7 let