Anička sice chodila do školy ráda, ale prázdniny byly přece jenom lepší. Místo balení aktovky vyběhla Anička každé ráno do sadu nad domem, poskakovala bosa v orosené trávě a zdravila se se svými zvířecími kamarády. Dobře je všechny znala.
Na první jabloni bydlel pavouček Tonda. Spřádal si pavučiny a chytal do nich mušky. Támhle vzadu na hrušni, tam zase mají hnízdo strnadi. Zrovna se jim z vajíčka vyklubala tři nenasytná ptáčata. Rodiče si mohou křídla ulétat a oni stále piští hlady. Na konci sadu, až úplně nahoře u cesty, jsou tři ořešáky. V jednom z nich je dutina a v té, představte si, se zabydlela veverka. Než Anička každé ráno všechny oběhne, zabere jí to spoustu času. Ke snídani vždycky přiběhne celá urousaná a hladová.
Dneska ale ke snídani přišla pozdě. Stala se totiž zajímavá událost. Anička zrovna z dálky mávala paní strnadové, když v tom zaslechla tichoučké cinknutí. Nastražila uši a brzy zaslechla další. A potom znovu a znovu. Nestačila se divit. V sadu znala každý koutek i každý zvuk, ale tohle ještě nikdy nezaslechla.
Opatrně a po špičkách se za zvukem vydala. Prošla snad celým sadem, když v tom tu zvonkohru spatřila. Uprostřed velikánské pavučiny mezi dvěma stromy seděl pavouček Tonda. Měl všech osm nohou natažených do stran Jako by hrál podle not, shazoval jimi dolů z pavučiny kapky ranní rosy. Ty dopadaly na zem a přitom cinkaly přesně takovým zvukem, jaký Anička slyšela, a jaký ji sem přilákal.
Ještě pořádně dlouho poslouchala Anička bez hnuti ten ranní koncert. A když pavouček dohrál, došly mu totiž kapky rosy, začala se smát a tleskat. Tonda se pyšně ukláněl. Od té doby každé ráno se začátkem koncertu čekal, až Anička přiběhne, aby jí ani jediný tón neunikl.
Krásná pohádka,děkujeme.:)