Jak se Chytrouška a Šediváček naučili tancovat

Tak jak nelze chytat vítr v poli, tak by nešlo ani chytit Chytroušku se Šediváčkem. Ti dva výtečníci neměli nikdy a nikde, jak se říká, dlouhé stání. Jejich mladá rozbouřená krev jim totiž nedala nikdy chvilku klidu. Hned byli tam a hned zas jinde, no prostě byli to takoví malí, hraví rošťáci.

A se spoustou nápadů na jejich lumpačinky přicházela Chytrouška. A tak jednoho rána, když oba vystrčili své čumáčky z nory ven, tak viděli, že na modré obloze nebylo jediného mráčku. A Chytrouška dostala nápad: 

„Šediváčku, víš ty co? My se budeme učit tancovat!“ „Cože, Chytrouško, co že se budeme učit?“ „Jak jsem řekla – tancovat. A bude to naše česká polka!“

Šediváček překvapením vykulil na Chytroušku oči tak moc, že mu málem mohly vypadnout z důlků. Polknul slinu na jazyku tak rychle, že bylo slyšet i její žblunknutí v jeho žaludku. Tak byl překvapený. No toto by ho nikdy nenapadlo… A chtěl protestovat. Chtěl namítat, jak oni dva – liška a vlk – mohou tancovat. Ale Chytrouška spustila takový vodopád slov, že mu to hned všechno vysvětlila.

„Tak heleď, já vím, že k tanci se musíme oba postavit na zadní nožičky – tak to nás naučí méďa Brumlík. Ten to určitě umí, když chodí včeličkám vybírat med z úlů. Aby se nám dobře tancovalo, tak jsem se domluvila s vrabcem Čimčirínkem, který je pořád ve městě, tak jistě slyšel tu polku už mnohokrát. No a Čimčirínka může potom doprovázet při jeho hraní méďa Brumlík. Ten bude bručet ty basové akordy. Víš, to aby se nám dvěma dobře šlapalo.“

Po takové argumentaci se Šediváček pochopitelně nemohl postavit na jakýkoliv odpor. „No tak jó, co mám s tebou dělat, vidím, že to máš všecko dobře promyšlené…“ A odevzdaně se podrobil Chytrouščinu plánování toho jejich společného tancování.

Když méďa Brumlík došel za nimi na mýtinku, tak je začal hned učit, jak se mají postavit. „Tož, chaso, oba si sedněte naproti sobě na bobek, tááák… Teď zvedněte svoje přední pacinky až k čumáčku, dóóbře… A teď si ty packy oba opřete navzájem o sebe. No, to vám jde. A nyní oba současně zvedejte své zadečky ze země a pomalounku se postavte. No supéér… Vidíte, že to umíte!“

Chytrouška se Šediváčkem stáli proti sobě na zadních nožkách. Přední packy opřené navzájem se jim sice trochu třásly, ale stáli docela pevně na zadních nožkách a to bylo důležité!!! A aby ještě lépe udrželi rovnováhu, tak se občas oba o sebe opřeli čumáčky. To však vypadalo, jako by se navzájem pusinkovali. A tak není divu, že kolem nich přihlížející lesní zvířátka nadšeně tleskala a posměšně volala: „Ženich a nevěsta, strčíme je do těsta!“

No… tak stát na dvou zadních nožkách už oba uměli. Ale nyní mělo přijít to nejdůležitější… A co by to mělo být? No aby se pokusili oba i vykročit! Zpočátku to šlo moc těžko. To víte, děti, když musíte dělat kroky, tak vždy stojíte na jedné noze a druhou máte zvednutou. No není to lehké. Raz… a dva, raz… a dva, šla… pa… li… tak… oba… dva.

Nadšení přihlížejících zvířátek nebralo konce. Mohutně oba dva naše hrdiny hlasitě povzbuzovali, ale to nejdůležitější, ten vlastní tanec, mělo teprve ještě přijít. A k tomu potřebovali muzikanta Čimčirínka. A jak vrabčáček Čimčirínek přiletěl, tak jim začal vesele cvrlikat k tanci:

„Čim čim čimčaráda… jak vám to jde… je paráda, čim čim čimčaráda… tancujte… tak… dál!“

A podobně se hned přidal i méďa Brumlík:

„Brum, brum, uličníci, jak vám to jde, tanečníci… Brum, brum, brumčaráda, tancujte tak dál!“ 

To vám bylo radosti na mýtince, no jéje! Z tanečního snažení Chytroušky a Šediváčka se nakonec stala všeobecná zábava. A když všechna ostatní zvířátka viděla, s jakou chutí a nadšením Chytrouška a Šediváček tancují, tak každý chytil někoho druhého a začali spolu vesele poskakovat všichni dokola, až se třásly stromy i celá lesní obora. A tak na příkladu našich dvou čtveráčků vidíte, že se jde naučit skoro všecko. Opravdu, děti – hlavně když si řeknete: My se to chceme naučit! A my to dokážeme!