Jak se včelka Mája učila létat

Na jedné z mnoha a mnoha rozkvetlých lučních pastvin stál pod stromem velký úl, ve kterém žila včelí královna společně s ostatními – dělnicemi a trubci. Této královně se uprostřed jednoho jarního dne narodila dcera, jenž pojmenovala jménem „Mája“. Mája byla malá neposedná včelka a často se vídala se svým kamarádem Vilíkem, který byl také včela.

Mája uměla létat velmi dobře, avšak pouze uvnitř úlu. Venku ještě nikdy nelétala, ale velmi se na to těšila. Mája nechtěla tak dlouho čekat, než s ní někdo z dospělých poletí ven, a tak se vydala na svůj úplně první let sama – dokonce i bez Vilíka. Když Mája vzlétla, letěla příliš vysoko a užívala si to. Jenomže jakmile se podívala dolů, bylo zle. Zamotala se jí hlava a najednou se s ní točil celý svět. Křídla jí přestala kmitat a najednou se ocitla v díře, kterou v zemi vyhloubili hraboši. Mája tam ležela snad celé dopoledne, když v tom uslyšela: „Hopsááá, Hopsááá“. Byl to hlas lučního koníka – Hopa. Mája začala volat o pomoc. Hop se přiblížil k díře, a když se podíval dolů, viděl Máju.

„Jak ses tam dostala?“, zeptal se Hop. Když mu Mája vše povyprávěla, Hop seskočil za ní dolů, řekl jí, ať se ho pevně chytne, že jednou skočí a dostane ji tak ven.

„Hopsááá!“ A Mája byla venku. Včelka Hopovi poděkovala a vrátila se domů, ale neletěla. Celou cestu šla po svých maličkých nožičkách, protože se po špatné zkušenosti letu začala bát.

Poté, co přišla Mája domů, jí královna vynadala, že nesmí prozatím sama opouštět úl, když ještě není zdatný letec a nabídla jí, že se s ní znovu zkusí proletět a bude na ni dohlížet. Mája se vznesla vzhůru k oblakům, avšak ne tak vysoko jako poprvé. Když se podívala dolů, už se jí hlava netočila. Na zemi spatřila spoustu krásných barevných květin. „Z těchto květin sbíráme pyl s ostatními včelkami,“ sdělila královna. Mája už se moc těšila, až jim bude pomáhat a byla ráda, že ji první pád neodradil od létání, protože zrovna létání je pro ni jednou z nejkrásnějších činností vůbec.