Pes Ochránce

Kdysi dávno žilo štěňátko, které celé dny řádilo, hrálo si se sourozenci a dělalo svým rodičům radost. Ovšem vždy, když se začalo stmívat, tak se štěňátko úplně změnilo. Bylo tiché a opatrné. Maminka s tatínkem nevěděli, co se s ním děje, a tak se s ním rozhodli promluvit.

„Alíku, co se děje? Proč jsi tak tichý?“ ptala se maminka a koukala na něj.

Štěňátko Alík zakňučelo. „Nemůžu to říct, budete se mi smát.“

„Určitě se ti smát nebudeme. Řekni Alíku, co tě trápí?“

Alík se koukal do země, uši sklopené a on smutný. „Já se bojím tmy.“

Maminka se na sebe s tatínkem podívali, pak se ale usmáli. Lehli si k němu a oba dva mu dali pocit bezpečí. „Tmy se nemusíš bát. A víš proč?“ nadhodil otázku tatínek, ale Alík jen zavrtěl hlavou. „Koukni se nahoru. Co tam vidíš?“

Alík po vzoru svých rodičů zvedl hlavu a koukal se nahoru. Chvíli mlčel, než odpověděl. „Vidím tmu. Tmu a hvězdy.“

„Ano, správně.“ Přikývl tatínek hlavou. „A když se zadíváš pozorně, vidíš v těch hvězdách siluetu psa. Stejného psa, jako jsme my. Nemám pravdu?“

Alík mlčel, ale pak s úsměvem přikývl hlavou. „Ano. Ano! Vidím tam psa, který je nám podobný! Tatínku, kdo je to?“

Tatínek se tomu tiše zasmál a podíval se na svého syna. „To je Pes Ochránce. Dává na pejsky na celém světě pozor. Hlídá nás, aby se nám nestalo nic zlého, víš? Každé zvíře a stejně tak i lidé, mají někoho, kdo na ně dává pozor. Tak co, pořád se bojíš tmy, když víš, že tě někdo hlídá?“

Alík se už nebál. Uši měl v pozoru a na tváři mu hrál úsměv plný radosti. „Ne, už se bát nebudu. Už nemám důvod.“

A od té doby se Alík opravdu nebál. Díky tomu věděl, že se svým rodičům může svěřit a jak bude velký, chtěl by být jako oni. Chtěl by všem pomáhat a rozdávat lásku, stejně tak chtěl všechny své blízké ochraňovat jako Pes Ochránce.