Byla zima. Rybníky zamrzly, cesty zamrzly, všechno se schovalo pod tlustou pokrývkou bílého sněhu. Dospělým se to moc nelíbilo, ale děti z toho měly radost a chodily stavět sněhuláky a jezdit na saních.
Ani děti, ani dospělí ale nevěděli, že se jednoho krásného dne ze sněhu vyklubalo sněhové strašidlo. Bylo velké asi jako kočka a vypadalo jako malá, sněhová hrouda s ručičkami, nožičkami a velkýma, ledovýma očima uprostřed sněhové hlavy. Strašidlo se vyklubalo v hroudě uprostřed městského parku a sotva vylezlo ze sněhu, rozhlédlo se kolem. Páni, napadlo ho, to je ale bílo! Ihned se skutálelo z hroudy a vydalo se na průzkum parku. Byla tam paní s pejskem, maminka s kočárkem a skupinka dětí, které se koulovaly. Strašidlo se schovalo za strom a sledovalo je. Jak rádo by se k nim přidalo!
A taky, že se nakonec přidalo. Upatlalo kuličku ze sněhu a hodilo ji po klukovi v modré čepici. Trefa, a přímo do čepice! A potom znovu, tentokrát ten s červenou šálou! Strašidlu se hra zalíbila, a tak děti koulovalo tak dlouho, než je maminky zavolaly domů. Jenže strašidlo chtělo pokračovat, a tak se vydalo hledat někoho jiného.
Došlo až na kraj parku, kde začínala ulice. Když vidělo velká, barevná auta, dostalo nápad. Uplácalo velkou kouli sněhu a hodilo ji na právě projíždějící autobus. Jenže ouvej. Sníh se přilepil na sklo a řidič najednou nic neviděl! Tehdy přes přechod pro chodce procházela na druhou stranu ulice malá holčička. Řidič autobusu byl naštěstí rychlý a pustil stěrač, a na poslední chvíli se holčičce vyhnul.
Strašidlo to pozorovalo se zatajeným dechem a zavřenýma očima. Pochopilo, že právě kvůli němu autobus skoro přejel malou holčičku, a rozhodlo se už nikdy sníh na auta neházet.
